TRAVEL | JORDÁNSKO ♥

Krásný den moji milý čtenáři, dneska bych vám ráda povyprávěla o našem dobrodružství v Jordánsku, kam jsme na začátku června letěli z Budapešti. Užijte si čtení a třeba na konci začnete hledat letenky, abyste Jordánsko viděli na vlastní oči.

Hned po příletu nás čekal nákup víz pro děti. My svá víza měli už dopředu koupená s JordanPass, jehož nákup doporučuji, abyste pak měli vstup na většinu místních atrakcí zdarma. Děti do 12 let mají vstupy v Jordánsku zdarma, takže pro ně nedává smysl zakupovat JordanPass. Dále nás čekala pasová kontrola, která překvapivě netrvala věčnost, a tak jsme mohli jít rychle vyřídit jordánskou SIM kartu. Už tady začaly být první signály, že Jordánsko bude asi trochu jiné, když cenová nabídka SIM karet neodpovídala cenám, které jsme měli zjištěné dopředu. Když byla karta vyřízená, mohl Kuba kontaktovat pracovníka autopůjčovny, kde jsme měli zamluvené auto na celou dobu našeho pobytu. Na cestách se snažíme vybírat místní půjčovny, které téměř vždy nabízejí lepší ceny a servis než nadnárodní řetězce. Po chvíli čekání venku před vstupem do terminálu se objevila bílá dodávka z které vyšel mladý Jordánec s cedulí Mr. Jakub Matoušek a šel nám pomoct s taškami do auta. Dodávka zastavila po deseti minutách jízdy před autopůjčovnou Monte Carlo. Už po vystoupení jsem si všimla červeného Suzuki a řekla jsem si, že tohle autíčko by mi ladilo k vlasům. No, hádejte, které auto bylo to naše?! Mám pro vás obvyklé doporučení. Zjišťujte si přesné podmínky vybraného pojištění. My měli SCDW, které ale mělo výjímku na poškození skel, pneumatik a škrábance na autě. Takže v našem případě i při zaviněné nehodě bychom nic neplatili, ale při škrábancích by nás to stálo desítky tisíc, takže by bylo levnější poškrábané auto nabourat, než ho vrátit vcelku. My jsme se chystali projet Jordánsko od Ammánu až na jih do Akaby se stopem ve Wadi Rum. Žádná divočina, takže co by se mohlo stát, ne?! Když si Kuba vyfotil a natočil auto, které si pokud to jde vždy fotíme a natáčíme, abychom při vrácení měli nějaký důkaz, v jakém stavu bylo auto při převzetí, vyrazili jsme na oběd. Chtěli jsme něco rychlého, protože jsme měli hlad, takže volba padla na osvědčený McDonald's. Můžete nad tímto typem gastronomie ohrnovat nos, ale má to velkou výhodu. Dostanete přesně to, na co jste z domova zvyklí, bezpečně konzumovatelné, za přijatelné peníze a za pár minut si plníte žaludek. Cenově to tam bylo plus mínus stejné, ale třeba takový HappyMeal nebo McFlurry je v Jordánsku levnější. Než bylo možné se ubytovat, tak jsme se vydali směrem k Mrtvému moři a hranicím s Izraelem, kde měla být možnost navštívit autem místo křtu Ježíše Krista. Autem se tam ale dostat nešlo, cesta končila u návštěvnického centra a dále už jen s autobusem ve skupině turistů a pochopitelně po zaplacení vstupného, jelikož na tohle se JordanPass nevztahoval. Autobus jel až za půl hodiny, venku bylo skoro 40 stupňů a navíc bylo vstupné nesmyslné. Takže jsme obrátili auto a vydali se zpět do Ammánu. Po cestě jsme míjeli velké „supermarkety“ se suvenýry nejen se soli z Mrtvého moře. Do jednoho z nich jsme se zašli podívat. Po chvíli jsme se na sebe s Kubou podívali pohledem – tu cenu jako myslí vážně? Menší asi 200g pytlík soli z Mrtvého moře vycházel asi na 900 Kč. Jordánsko, které je co do rozlohy a počtu obyvatel podobné ČR, avšak platy zhruba třetinové se rozhodlo turisty sdírat z peněz, co to jde! O tom ale ještě víc budu psát dál. No, sůl akutně za tyto peníze nepotřebujeme, a tak jedeme už na ubytování. První noc jsme měli spát v hlavním městě Jordánska – Ammánu. Ammán mi připomínal Marrakéš, ať už rušným centrem, tak také pohledy muslimů, kteří mě svlékali očima a během chvíle mi dodali další dávku sebevědomí. Turistky (ideálně neopálené bělošky s výraznými křivkami) se v muslimských zemí dočkávají ovací snad od všech mužů, které potkáte cestou. Chvíli mě napadlo, zda s nimi tuhle ‚‚hru‘‘ nehrát taky, ať je sranda. Pak jsem ale měla obavy, aby to nevzali jako pobídku, a nedej Bože si nevzali to, co je jim nabízené. Abychom neztráceli čas a co nejvíc si město užili, vybrali jsme si hotel v samém centru Ammánu s výhledem na divadlo, citadelu a ruch města ze zastřešené terasy. Zase to byl jiný svět, než jsme z domova zvyklí. Hluk aut, které nonstop troubily nebo ruch mluvené arabštiny začal doplňoval zpěv muezzínů, kteří svolávali na modlitby. Kdo je to meuzzín? Muezzín je v islámském světě služebník mešity, který stával na ochozu minaretu, dnes většinou je uvnitř a drží mikrofon a svolává věřící k modlitbě, ať je úsvit, ráno, poledne, večer, nebo západ slunce. Pro ty z vás, kteří milujete ničím nerušený spánek, připravte se na ruch ulice do pozdních nočních, půlnočních hodin a následné svolávání k modlitbě kolem čtvrté hodiny ráno. Když jsem poprvé tohle svolávání slyšela v Maroku, tak jsem měla takový zvláštní pocit uvnitř. Nevěděla jsem, zda je to strašidelné nebo fascinující. Chvilku jsme si v hotelovém pokoji odpočinuli. Venku bylo ještě přes 35 stupňů, a přeci jen jsme na letišti v Budapešti byli něco po třetí hodině ráno, takže se únava začala projevovat. Kromě únavy tu ale byl už i hlad. Tentokrát byl i čas, takže jsme se vydali do centra, abychom ochutnali jordánské speciality. Na doporučení našeho hostitele si Kuba v centru koupil šavarmu. Šavarma se prodává v mnoha variantách, ale v základu je to tortilla plněná masem a zeleninou. Překvapivě v centru Ammánu bylo jídlo nejlevnější z celého našeho pobytu. Menší vepřová šavarma stála cca 45 Kč. Pro našince se jedná o takový kebab s jinak kořeněným masem. Mladí v Jordánsku také „ujíždí“ na kornoutech plných ručně vyráběných hranolek s mixovanými dressingy - 30 Kč. Musím říct, že procházet se centrem Ammánu bylo méně chaotické, než v Marrakéši. Čím to bylo? Ulice široké jako v Evropě, chodník je chodník a ne kombinovaná silnice a my se tak nemuseli každou chvíli uhýbat motorkám nebo kolům. Procházkou jsme došli například k mešitě Grand Husseini Mosque, kde právě probíhala modlitba, nebo jsme si ve tmě užili pohled na osvětlené římské divadlo. Řekla bych, že Ammán je co se týče typických tržnic chudší, než třeba jsme měli možnost vidět v Agádíru nebo Marrakeši v Maroku. Naopak je ale plný menších obchůdků s vázami, náhrdelníky, oděvy či kořením. Bohužel v 95% z nich neexistují ceny. Přijdete, vyberete, zeptáte se na cenu, tu dostanete podle obličeje a smlouvání neexistuje. Jediná místa, kde jsou „normální“ a pevně dané ceny s možností platby kartou, které jsme objevili, byly kromě McDonald's i pobočky potravinového řetězce Carrefour. Zde bych vyzdvihla opravdu velmi levné limonády – půl litrovka CocaColy stála nějakých 12 Kč, litrovka asi 17 Kč. Oproti tomu nákup v menším obchůdku bez cen mohl půl litrovku CocaColy dostat i k 70 korunám. Po nákupu a příchodu do hotelu jsme si ještě chvíli sedli na terasu a koukali na noční hlavní město. Myšlenkami už jsem byla na dalších místech, které chci v této zemi rozhodně navštívit.

Druhý den měl Kuba v plánu spát ve městě Wadi Musa, kousek od skalního města Petra, abychom město navštívili co nejdříve ráno, kdy ještě není horko a davy turistů. Ještě než jsme opustili Ammán, tak jsme chtěli poprvé navštívit mešitu, konkrétně mešitu krále Abdulláha I., která byla postavená v letech 1982 až 1989 a dominuje jí krásná modrá mozaika. Na rozdíl od našich křesťanských kostelů není obvykle vstup do mešit pro nevěřící povolený. Do této za poplatek byl, ale je zde přísný dress code. Muži mají mít zahalené nohy a ženám je přikázáno mít zakryté ruce, nohy a hlavu. Do mešity se dostanete přes obchod, kde ženám půjčí plášť s kapucí. Ještě než vstoupíte do mešity, musíte si sundat obuv a nechat si jí před mešitou. Musím říct, že po tak heboučkém koberci jsem snad nikdy nešla. Mešitu uvnitř bych popsala jako velký kruhový otevřený prostor s malbami na stropech a drobným zázemím pro duchovní v obvodu. Samozřejmě také nechyběl k nahlédnutí Korán. Na jedné zdi byl kromě přesného času v Mecce dokonce odpočet, kdy začne další modlitba. Z mešity naše cesta vedla k Mrtvému moři.

Pro zajímavost - Mrtvé moře leží asi půl hodiny cesty autem od Ammánu a je nejníže položeným bodem a zároveň mořem na světě. Uvádí se –390m až -433m pod hladinou moře dle zdroje, které díky vysoké hustotě soli je velmi slané a nadnáší vás. Zároveň má léčebné účinky hlavně pro lidi, kteří trpí psoriázou, nebo atopickým ekzémem. Slanost je ale i na škodu, proto se nedoporučuje jednorázový pobyt v moři delší než několik desítek minut. Připravte se také na to, že to není klasické moře a od toho se odvíjí i složitější přístup do něj. Z většiny míst musíte jít velký kopec dolů, a ten pak nahoru. Zároveň Jordánci až na hotelové resorty se o moře nestarají, takže všude leží odpadky. Když chcete vstoupit do moře, musíte si najít místo, kde to jde nejbezpečněji a nemusíte tam překračovat plastové lahve. Mějte s sebou boty do vody, protože zkamenělá sůl na březích řeže jako nůž. Vezměte si s sebou i dostatek čisté vody, abyste se mohli opláchnout. Někteří podnikaví Jordánci sice na březích nabízejí za poplatek kolem 70 Kč osprchování ve vysoce improvizovaných podmínkách několika stlučených desek různého odpadního původu. To vám ale z bezpečnostních a hygienických důvodů nedoporučuji. Čistota místa nulová, kde se vzala voda ve sprše byla také otázka. Když jsem z moře vyšla ven, tak jsem potřebovala hned krém na ruce, protože sůl moji pokožku vysušila a jestli něco nesnáším, tak suché ruce.

Než jsme dorazili do Wadi Musa, tak jsme zastavili ještě u nejníže položeného muzea na světě v městečku Ghor es-Safi, kde byly k vidění sbírky keramiky z doby bronzové, nebo historické artefakty z oblasti kolem Mrtvého moře. Část „muzeí“, kam jsme zavítali trochu vypadala jako muzea z povinnosti, jen aby se mohlo říct, že tam nějaké je a dala se z turisty vyrazit nějaká ta koruna. I toto muzeum tak vypadalo. Budova stála asi jen 10 let, nikde nikdo, výstavu tvořila jedná velká místnost s nižšími desítkami převážně drobných artefaktů a pak jen velké tabule s informacemi o dávné historii okolí moře a nesmělo být zapomenuto i na oddíl o stavbě samotného muzea. A na druhé straně muzea byla stejně velká místnost jako prodejna předražených suvenýrů a restaurace.

Kubu navigace vedla pro nás neznámou trasou Jordánského údolí. Celý průjezd připomínal něco mezi rumunskou Transfagarašou a našim nedávným průjezdem přes pohoří Atlas v Maroku. O krásné scenérie rozhodně nouze nebyla. Horší to bylo s naším malým indickým Suzuki Altem vybaveným 35kW tříválcovým motorem a klimatizací, která když sepnula, museli jsme auto do kopců skoro tlačit. Kopce tedy žádný sprint nebyly, zároveň nás absence ukazatele teploty vody trochu strašila, protože v případě závady bychom se nikam nedovolali. Jordánsko je pokryté mobilním signálem pouze po hlavních tazích a větších vesnicích, případně turisticky exponovaných místech. To tyto průsmyky rozhodně nebyly. Proto počítejte s dostatečnou zásobou balené vody. My jsme vždy vezli pro dva dospělé a dvě děti minimálně 6 litrů balené pitné vody pro každý případ. V našem případě to dopadlo dobře a my dojeli do Wadi Musa, kde jsme měli spát. Wadi Musu jsme ale projeli a pokračovali asi 6km dále do At-Taybeh, kde jsme navštívili podle kladných recenzí na Google Mapách restauraci Petra. Opět vše bez cen, ale dle recenzí na Google velmi dobrá a levná. Objednali jsme si všichni šavarmu. K ní jsme dostali ještě hranolky, omáčky, zeleninu a balenou vodu. Jídlo bylo výborné, ale (ne)překvapivě stálo pro nás čtyři 900 Kč. Bohužel po jídle už neuděláte nic a musíte zaplatit. Opět jsme se utvrdili v tom, že v Jordánsku se cena liší podle toho, zda jste místní nebo turista. Jak jsem psala výše, půl litrová CocaCola někde stojí v přepočtu na naší měnu cca 12 Kč a někde ta samá láhev 60 Kč. Bizár? Ne! Zlodějna? Ne! Jordánský byznys!

Ráno okolo půl páté nás kromě muezzína vzbudila překvapivě bouřka s vydatným deštěm a větrem. Chápete to? V Jordánsku málokdy prší a obzvlášť v pouštních a polopouštních oblastech a ještě v červnu. Zrovna na náš pobyt ale chytneme hustý déšť, který trval až do osmi hodin ráno. Původní plán totiž byl, že do skalního města Petra vyrazíme tak na sedmou hodinu ráno, aby tam byl ještě klid a příjemné teploty. Když déšť skončil, rychle jsme dali tašky do auta a vyrazili do Petry. Lidí tam bylo ještě málo, tak byla šance, že si skalní město užijeme bez davů.

Na parkovišti nám jeden pán nabízel samozřejmě za poplatek, že nás doveze a pak pro nás přijede k bočnímu vstupu do Petry, kde se nesmí parkovat, což místní ví, ale zase vám to zkrátí cestu k pokladnici jen na několik stovek metrů. Dalo by se říct, že měl pravdu, že je tato cesta pro rodiny s dětmi nejlepší, ale já si chtěla projít soutěsku Sík, tak jsme s díky odmítli a vyrazili. Jordánsko jsem chtěla vidět od doby, kdy jsem poprvé viděla fotografii Al-Khazneh neboli Pokladnice. Jedná se o jeden z novodobých divů světa a od roku 1985 patří Mojžíšovo údolí, jak toto místo nazývají Arabové na seznam UNESCO. Někde jsem se mylně dočetla, že od hlavního vstupu k Pokladnici je to nějakých patnáct minut chůze, ale je to omyl! 15 minut to bude od bočního vstupu. Z hlavního jdete odhadem asi tři kilometry, než se k této monumentální stavbě dostanete. Rychleji to jde pokud si zaplatíte cestu golfovým autíčkem, nebo lze využít koně, velbloudy či oslíky. Obzvlášť od místních vlastníků zvířat toto nedoporučuji. Cena za pár set metrů absolutně nesmyslná a ještě se vás pokouší oklamat, že je to v ceně vaší vstupenky apod. Ne, není a akorát byste se s nimi mohli při následném požadavku na platbu horentních částek dostat do konfliktu. No, těch zvířat mi je upřímně líto, když si představím, že musejí tahat lidi, ať jsou tropy nebo deště. Třeba takový oslík vytáhne turistu po 600 schodech k další části tohoto skalního města. Počítá se to jako týrání zvířat? Pokladnice je dechberoucí! Původně měla tato stavba sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Legenda vypráví, že zde měl být ukrytý poklad v podobě urny, kterou zde ukryl egyptský faraon. Místo je opravdu oázou pro místní a jejich výdělek. Nabízí tu nejen beduínské čaje, ale také arabskou kávu. Ochotně vám za cca 750 Kč nabídnou i vyhlídky na skále, odkud je na Pokladnici takový ten instagramový výhled. Oficiálně se nahoru nesmí a je tam plot. Ten ale byl v místě průchodu těmito „podnikateli“ rozstříhaný, aby se tam dalo turisty za peníze vodit. Samozřejmě je to ze strany úřadů tolerováno. Dávejte si také pozor na muže, kteří vypadají jako pirát Jack Sparrow – beduínské oblečení a tmavé oči. Po cestě je jich dost včetně dětí a většinou stojí u svých stánků. Nejsou to žádní lidumilové, ale umějí být pěkně drsní a konfliktní obchodníci. Podle meteoradaru mělo začít brzy opět vydatně pršet a my jsme po třech kilometrech byli teprve v polovině celého komplexu s tím, že nás na konci měl čekat výšlap 800 schodů ke klášteru Ad-Dér. Tak jsme se rozhodli, že zbylou část skalního města si projdeme někdy v budoucnu, třeba až budeme jednou mít dospělé děti.

Další místo, kam jsme pokračovali byla Akaba, která leží u Akabského zálivu vlévajícího se do Rudého moře. Naproti Akabě je vidět sousední izraelský Ejlat, kam jsme měli před pár lety dvakrát koupené letenky, ale vždy kvůli nemoci propadly. Tak jsme se podívali na toto město alespoň z dálky. Upřímně nás ale Akaba zklamala, takže pokud nemáte v plánu se jen koupat v nějakém resortu ve městě, kterých je tu mnoho, tak tu není vlastně nic turisticky zajímavého a byla jsem ráda, že tady nemáme koupené ubytování, protože by to byla ztráta času a uteklo by nám něco zajímavějšího. Stačí se podívat na Tripadvisor a nejzajímavějí atrakce v oblasti. Nejzajímavější věcí v Akabě jsou asi korálové útesy a možnosti šnorchlování kolem nich. Na izraelské straně je pak i park s delfíny. Akabu jsme tedy využili pouze jako místo na doplnění zásob a žaludků.

Na tento den měl Kuba koupené ‚‚zážitkové‘‘ ubytování v poušti Wadi Rum, která patří mezi oblíbená filmařská místa. Pokud letíte do Jordánska, tak tohle místo je povinnost navštívit a nemusí se jednat přímo o vnitřní část chráněného parku Wadi Rum. V okrajovém pásu celé Wadi Rum je mnoho „kempů“, které nabízejí ubytování od skromných beduínských chatek po objekty, které vypadají jako z katalogu o budoucím životě na Marsu. Kuba vybral na Booking.com - Aladdin camp, kam jsme s doprovodem jejich zaměstnance, který nás vyzvednul i hlavní silnice dojeli. Co jsme si všimli, dělají to takto běžně, protože nechtějí riskovat, že by se jim hosté v poušti ztratili nebo zapadli autem. Pro Kubu to byl zážitek, že poprvé řídil auto v poušti a já se kochala pohledem na tu nádheru, která se mi rozprostírala před očima. Když jsem poprvé otevřela chatičku, byla jsem nadšená, a ten výhled byl přesně takový, jaký jsem viděla na Instagramu před časem. Stěna směrem ke skálám byla celá prosklená. Nevím jak ostatní kempy, ale náš kemp nebyl připojený k elektrické síti a i vodu měl z velkých zásobníků uložených na skále, které někdo pravidelně doplňuje. Bez elektřiny jsme ale nebyli. Součástí kempu bylo i menší pole s fotovoltaickými panely. Jediné mínus byla sem tam nefungující elektřina, z důvodů výpadku jednoho z měničů. Skály rovněž velmi dobře odstínily signály mobilních operátorů, takže alespoň ten náš – Umniah v místě neměl signál, lokální wifi kvůli výpadkům měniče také nefungovala, takže jsem si užila být chvíli offline a žít okamžikem. Každopádně ponaučení pro příště je, že naopak nesmíme dorazit na ubytování s vybitým telefonem, protože by se mohlo stát, že ho nenabijeme… V tomto případě nás zachránil Kubův notebook, který má dlouhou výdrž baterie a posloužil jako nabíječka telefonů přes noc.

Sluníčko mě vzbudilo už v pět hodin ráno jordánského času, tak jsem se oblékla, nechala jsem rodinku spát a šla jsem se projít po poušti. Měla jsem tolik času si roztřídit myšlenky, srovnat si své priority a vypnout od každodenních starostí. Někdo by to možná nazval, že jsem měla duchovní cestu, já to nazývám jako chvíli, kdy nejsem na sociálních sítích a mám se zabavit jinak. Pak za mnou nečekaně přiběhla Klárka, že mě viděla z okna a chtěla jít za mnou. Takže jsem na to přemýšlení nebyla sama, ale ruku v ruce s mou dcerkou jsem se bořila nohami do písku a poslouchala jak svět a život vnímá ona. Bylo to inspirující, obohacující a nikdy na ten náš rozhovor nezapomenu. Pak se k nám přidal Kuba a na závěr Štěpa, která jako vždy spala nejdéle. Začali jsme balit a chytat se na snídani.

Poslední den v Jordánsku jsme se vrátili do Ammánu, kde jsme měli domluvené ubytování v domě, který nabízel rovnou celé byty. Kuba vybral ten nejhezčí s terasou a výhledem na část Ammánu. Tentokrát to ale nebylo v centru. Byli jsme v severní části Ammánu kousek od městského okruhu tak, abychom ráno pokud možno bez problémů dorazili včas na letiště. Nebudeme ale sedět na ubytování a jdeme se ještě naposledy podívat po Ammánu. První den se to nestihlo, tak jsme se dojeli podívat do královského automobilového muzea, kde byly k vidění automobily patřící královské rodině. Hned po vstupu bylo jasné, že královská rodina je zatížená převážně na Mercedes Benz, Rolls Royce nebo Ferrari. Vlastní ale i několik kousků v Československu vyrobených dopravních prostředků. Muzeum je tak na hodinu a když vyjdete ven, můžete pokračovat do královského parku, který Jordánci využívají k volnočasovým aktivitám. My jsme chtěli ještě nakoupit nějaké suvenýry a navštívit centrum, kde jsme měli něco v plánu, tak jsme do parku nešli. 

Auto jsme v centru nechali na parkovišti u autobusového nádraží kousek od římského divadla, kam jsme se chtěli podívat. Vstup do něj je také součástí JordanPass, tak proč toho nevyužít. V areálu divadla je i muzeum jordánského folklóru, kde byly k vidění tradiční jordánské oděvy nebo zvyky a způsoby života. Dcerky s Kubou ještě procházeli muzeum, když jsem si chtěla ještě vyfotit divadlo venku. Tam jsem se poznala s muslimkou Fatimou, která prý žije nedaleko Petry a byla poctěná, že jsme navštívili její zemi a chtěla si povídat. Byla opravdu nádherná a jestli je na muslimkách něco strašně přitažlivého, jsou to oči, které měla vážně pronikavé. Když přišel Kuba s dcerkami, tak jsme se s Fatimou rozloučili a šla jsem s rodinkou k autu, abychom ho mohli někde nechat umýt. 

Nechtěli jsme dostat od půjčovny pokutu, že jsme vrátili špinavé auto. Bylo nějakých osm hodin večer a myčky buď zavřené, nebo se na ně stály půlhodinové fronty. V Jordánsku je úplné minimum klasických kartáčových myček. Vše je ruční práce a jako obvykle i ta má různou cenu pro různě vypadající zákazníky. Kuba mezitím sháněl na pumpě cenu a termín mytí a já jsem si také „užívala“ Musím říct, že jsem si zvykla, že místní muži mi nabízejí potěšení, říkají mi jak jsem žhavá, mrkají, pískají, ale aby si na benzínce muž stoupl k autu a doslova zíral dovnitř a olizoval si rty, to jsem fakt nečekala. Pokud máte žárlivé manžele nebo partnery, připravujte je psychicky už doma na to, že v muslimských zemích budete bohyně a oni budou mít velkou konkurenci. Situace s mytím vypadala beznadějně na volný termín do zavíraní, takže jsme se bez mytí vrátili na ubytování, kde jsem si na chvíli sedla na terasu a poslouchala muezzíny, jak svolávají k modlitbě. Mezitím Kuba našel přes Mapy Google kousek od nás mycí servis, tak tam ještě dojel a já tak měla chvilku pro sebe. 

Když se Kuba vrátil, tak byl rozčarovaný, protože po umytí auta našel několik škrábanců a bál se, že nás půjčení auta bude stát draho. Některé škrábance ale vypadaly velmi nepříjemně a viditelně. Kuba už začínal vidět černé scénáře, jak nám budou z karty zítra ráno strhávat desítky tisíc za poškrábané auto. Já se mu snažila dodat naději, že to bude dobré. Auto jsme vyfocené měli, ale podle fotek a předávacího protokolu se zdálo, že mu nic nebylo. Kuba kvůli tomu celou noc nespal.

Ráno když jsme dorazili do půjčovny aut Monte Carlo, tak jsem se snažila při předávání vozu využít své ženské zbraně, aby si mladý zaměstnanec ničeho nevšiml. Rozptylovala jsem ho povídáním, jak je Jordánsko krásná země, jak mělo auto stejnou barvu jako moje vlasy a tak trochu jsem po něm házela očka. Zabralo to! Auto si díky mojí kráse obešel jsem letmo a vrácení tak proběhlo bez ztráty finančních prostředků. Kuba ještě na chvíli zmizel, protože o dva obchody dále bylo „pekařství“. Vlastně to byla místnost s pultem a pecí na typické obří placky, které místní používají jako pečivo. Chtěl si ještě na cestu koupit placku. Za chvíli vyšel s kouřícím igelitovým pytlem plným čerstvé obří placky a s překvapeným výrazem. Mladý pekař za tu placku nic nechtěl. Kuba mu samozřejmě nějaké peníze vnutil se slovy, že jeho práce není zdarma a musí za ní dostat zaplaceno. Opět se na tom ukazuje, že právě ti nejchudší se s vámi rozdělí i o to co málo, co mají a nic za to nechtějí. Celé čtyři dny nás v Jordánsku jen záměrně ždímají z peněz nesmyslnými a neférovými cenami a nakonec obyčejný člověk, který dělá placky, aby se uživil, vám jako bohatému turistovi z Evropy jí dá jen tak zdarma. Asi si ani neuvědomil, jak moc tím pro svojí zemi udělal, když ukázal, že není celé Jordánsko zkažené a se zájmem o maximální vytažení financí z kapes turistů a trochu tak narovnal v našich očích pošramocenou pověst místních. Během letu si Kuba ještě procházel fotky z cesty včetně těch z přebírání auta a zjistil, že na autě ty škrábance byly už v době, kdy si auto převzal a tak se nic nestalo ( smích ). Na fotkách ale byly vidět o hodně méně než když jsme auto vraceli, protože jsme ho přebírali na prudkém slunci a pravděpodobně navoskované, takže přes odlesky metalického laku nebyly tolik vidět. Opět se ukazuje, že má význam fotit auto pří přebírání v půjčovně. Koukám, že jsem se opět rozepsala, ale jsem vždy plná zážitků, že vám je chci předat dál. Pokud vás zajímá něco z Jordánska, klidně mi napište.

A kam to bude dál? V hlavě už nějaký plán máme, tak snad se povede zrealizovat.