Po krátké době se vám ozývám s dalším cestovatelským článkem. Tentokrát jsme s WizzAir doletěli z polských Katowic do Gruzie.
Je úterý 4. dubna, krátce po čtvrté hodině ráno, když se
vzbouzíme v Targovských horách, kousek od katovického letiště.
Hned po probuzení mi Kuba sděluje, že náš let má dvě hodiny
zpoždění, ale nic se nemění na tom, že na letišti musíme být
v čas, bez ohledu na zjištěnou informaci. Naše auto necháváme
zaparkované na parkovišti, kde jsme parkovali i při letu do Osla v
červnu minulého roku. Je strašná zima, tak si z auta rychle
bereme zavazadla a běžíme do letištní haly, která je od
parkoviště kousek. Hned jdeme na bezpečnostní kontrolu, abychom
měli povinnosti za sebou a mohli už jen čekat na let. Letadlo
vzlétlo něco okolo deváté hodiny dopoledne a přistálo na
letišti Davida Budovatele v Kutaisi ve dvě odpoledne místního
času. Gruzie je oproti České republice + 2 hodiny navíc, takže
díky zpožděnému letu jsme museli zrušit plánovanou návštěvu
muzea v Gori, které bylo po cestě do Tbilisi, kde jsme měli v
plánu první dvě noci spát. Hned po příletu Kubovi volal mladý
gruzínec, že je s autem, které jsme si na dobu našeho pobytu
půjčili na cestě z Kutaisi a ať chvilku počkáme, než s Toyotou
Prius dorazí. Čekání jsme si zkrátili v letištní hale
vyřízením gruzínské SIM karty s neomezenými mobilními daty za
29GEL ( na naše 240,-Kč ), abychom po cestě mohli být online a
mohli s našimi hostiteli komunikovat. Když se SIM karta aktivovala,
vyšli jsme ven čekat na auto. Venku nás čekalo příjemných
25°C, sluníčko pražilo do zad a tak jsme naše zimní bundy
museli sundat. Byla to příjemná změna oproti ránu, kdy v Polsku
bylo – 2°C. Gruzínec dorazil asi po deseti minutách, s Kubou
vyřídili formality a mohli jsme jet do Tbilisi.
Kvůli nečekané uzavírce a objížďce přes hornické město Čiatura, které připomínalo spíše Ukrajinu, se nám cesta do Tbilisi prodloužila.
Kvůli nečekané uzavírce a objížďce přes hornické město Čiatura, které připomínalo spíše Ukrajinu, se nám cesta do Tbilisi prodloužila.
Během cesty jsem byla překvapená, že se tu volně
pohybují zvířata a vlastně vám ani nijak nepřekáží.
Například krávy tu vidíte skoro na každém kroku, dokonce i na
dálnici. Takže si dejte pozor, ať nějakou po cestě nesrazíte.
Když jsme dorazili do Tbilisi, tak jsme se nejprve ubytovali a až
pak vyrazili do centra na pozdní večeři. Ač bylo úterý večer,
tak to ve městě žilo lidmi a hudbou. K večeři jsme si dali
typické gruzínské jídlo – chinkali, jedná se o takový měšec
z těsta, který je naplněný různými příchutěmi od mletého
masa, po houby, nebo sýr. Holkám to moc chutnalo, naopak z čeho
nebyly nadšené byla polévka, která byla směsí všeho možného
a tak snědly jen pár soust. Já s Kubou jsme ochutnali místní
bílé víno – Alazani Valley, protože Gruzie je vyhlášená
vinařskou oblastí a musím říct, že k salátu, který jsem si k
večeři objednala dokonale chuťově ladilo. Po večeři jsme se
vydali už na ubytování, abychom si po celém dnu odpočinuli a
nabrali energii na další den.
Ráno jsme se vypravili do ortodoxního klášterního komplexu Davida z Garedži, pojmenovaného po mnichovi, který tento komplex založil, panu Davidu Garejovi. Klášter je z části vytesaný do skály a je v těsném sousedství s Ázerbajdžánem. Právě s ním má i po letech Gruzie dohady, ke komu tento klášterní komplex vlastně patří. Abychom se mohli pokochat panoramaty hory Garedži, tak nás Kuba nechal vyšplhat po skále nad klášter, kde stáli gruzínští vojáci a hlídali hranici právě s Ázerbajdžánem. Je škoda, že se do druhého státu nelze dostat jinak než leteckou dopravou, jinak bychom se na chvíli podívali i tam.
Od kláštera Davida z Garedži jsme se přesunuli do městečka Mccheta, které je zapsáno na seznam UNESCO a ve starověku bylo právě toto městečko hlavním městem Gruzie. Důvod proč jsem chtěla tohle město navštívit byla katedrála Sveticchoveli ( v překladu katedrála životodárných sloupů ). Dovnitř se dostanete zadarmo, jen pozor, ženy musejí být kvůli víře zahalené! Parkování v tomto městečku je +- 3 GEL, ale seženete i parkoviště, kde se platit nemusí. Přemýšleli jsme, že bychom se zde naobědvali, ale podniky se přizpůsobili západní klientele a cena byla poměrně vysoká, tak jsme se rozhodli jíst jinde.
Z
Mcchety jsme se vrátili zpátky do Tbilisi, protože jsme měli v
plánu navštívit asi největší lákadlo, které v tomto městě
je – lanovku, která vede nad centrem města. Díky tomu, že jsme
přijeli už ve tmě, tak jsme se mohli pokochat noční scenérii
hlavního města. Když lanovka dojela kousek od sochy Matky Gruzie,
viděli jsme Tbilisi jako na dlani a všude byly světýlka. Byla to
romantika, ale jen na chvíli. Nahoře hodně foukalo a tak jsme si
tuto chvilku užili v rychlosti, abychom neonemocněli a nezkazili si
zbytek výletu. Dokonce začalo i lehce pršet, tak jsme se vydali na
ubytování.
Další
den jsme opustili Tbilisi a jeli směrem ke Kutaisi, kde jsme měli
na poslední dvě noci v Gruzii zajištěné ubytování. Po cestě
jsme se zastavili v městě Gori, které je rodištěm Stalina. Už
doma jsme věděli, že chceme navštívit jeho muzeum, abychom
dcerám ukázali kousek historie. No, co vám budu povídat, muzeum
byl pro nás doslova bizár. Josif Vissarionovič Stalin, ač byl
diktátorem a zapříčinil mnoho úmrtí, tak ho tu lidé berou jako
hrdinu. Prostě pro nás něco nepředstavitelného. V muzeu nechybí
jeho sochy, obrazy, dokumenty, oblečení i replika jeho kanceláře.
Pokud chcete, tak si v muzeu můžete koupit i tričko s jeho
obličejem, nebo látkovou tašku na nákupy.
Po odchodu z muzea jsme
si naproti dali oběd, který byl výborný. Já si dala další
typicky gruzínský pokrm – Chačapuri adžaruli, jednalo se o
těsto ve tvaru člunu se sýrem, máslem a navrchu s vajíčkem. Asi
to nejlepší, co jsem v Gruzii zatím ochutnala. Pak jsme si spolu s
Kubou dali pikantní polévku Charčo. Dcerky si opět vyžádaly
chinkali, které si oblíbily.
Když jsme se
naobědvali, tak jsme město Gori opustili a vydali se ke skalnímu
pilíři Katskhi Pillar. Na první pohled domeček na vrcholu skály,
ke kterému vede jen několik kovových schodů a nic víc, působí
magicky. Trocha té historie - mnich Maxime Qavtaradze po roce 1990
vyšplhal na vrchol skalního pilíře, aby se ve svatostánku
usídlil a mohl tak být blíže k Bohu. Mnich žil ale dlouho v
ruinách. Klášter byl za státní grant opraven až mezi léty 2005
a 2009. Jídlo a zásoby mu nahoru posílají v košíku na laně. Do
kláštera se turisté podívají pouze v případě, že jsou
mnichem pozváni. Qavtaradze v klášteře prý přebývá dodnes.
Zda to tak je ale nevím, nás na kávu a dortík nepozval.
Dorazili jsme do
cíle, do města Kutaisi, které je druhé největší město v
Gruzii. No, zcela upřímně vám povím, že Kutaisi je město o
ničem. Centrum, které vlastně ani není centrem, máte během
chvilky prošlé a pak nic. Nějak si nedovedu představit tu být
týden v kuse, jeden den bohatě postačí.
Poslední celý den
v Gruzii jsme měli pro holky nachystané překvapení a to, že
uvidí Černé moře. To by nebyl Kuba, aby neměl v rukávu ještě
něco navíc. Když jsme dojeli do města Batumi, čekala jsem že
najdeme nějaké parkoviště a projdeme se. Omyl! Kuba dojel až k
hranici Gruzie s Tureckem, kde jsme zaparkovali půjčené auto a
pěšky jsme se vydali na hraniční přechod. Asi po půl hodině
čekání jsme se z Gruzie dostali do Turecka. Hranice byla plná
lidí a také maršutek, které čekali na parkovišti, až se naplní
a pojedou do různých měst v Turecku. Kuba zvolil k návštěvě
město Hopa, asi dvacet minut od hranic a tak jsme našli maršutku,
která nás tam doveze a po deseti minutách už jsme byli na cestě.
Bylo nám i od jedné gruzínky sděleno, že si máme hned na
začátek s řidičem ujasnit cenu, za kterou pojedeme tam i zpátky,
aby na nás pak nezkoušel jinou sumu, než má být. Když jsme
dojeli do Hopa, tak jsme si prvně zašli na oběd a na co jiného,
než na pravý turecký kebap. Kebap byl trošku jiný, než jsem
byla zvyklá u nás v Česku, ale jinak byl dobrý. Co ale dobré
nebylo byl přístup číšníka. Neuměl vůbec anglicky a až po
donesení účtu jsme se dozvěděli, že je cena vyšší, než byla
v jídelním lístku. Důvod? Pán nám tam dal bez zeptání více
masa a tak je přeci v pořádku, že turista vytáhne peněženku a
bez řečí částku zaplatí. Jako teď už vím, že příště
půjdeme jinam. Po jídle jsme si došli do LC Waikiki nakoupit nové
oblečení, pak se prošli okolo Černého moře a nastoupili zpátky
do maršutky, která nás dopravila zpátky na hranice. Během cesty
nám dělal společnost gruzínský mladík, který pracoval v Polsku
na stavbách a byl hrdý na to, že umí česky napočítat do
dvaceti. A fakt, že uměl!
Když jsme se
vrátili do Gruzie, čekala nás poslední zastávka v Gruzii a to
město Batumi, které leží u Černého moře. Je to asi
nejbizardnější město, které jsem za život viděla. Na jedné
straně luxusní hotely, které byste hledali v Dubaji a na druhé
ruské kolo, špína a architektonické peklo. Už z dálky holky
viděly ruské kolo, tak nám bylo jasné, že ho budou chtít
navštívit. Za 4 osoby jsme platili 350,-kč, což je na gruzínské
poměry docela dost peněz. Po tom, co se kolo dotočilo nás čekala
cesta k autu a návrat do Kutaisi, z kterého jsme další den ráno
letěli zpátky do Katowic.
Gruzie je krásná
země a určitě stojí za to, abyste jí navštívili. Dávejte si
ale pozor na letišti při odletu. Letiště neakceptuje letenky
uložené v telefonech, ani vytisknuté na tiskárně. Musíte si
vystát check-in a dostat jen jejich vytištěné letenky. Když jsme
čekali ve frontě, několik lidí pracovnice u kontroly vyhazovala,
že neberou tyto typy letenek a musí jít za přepážku. Na to, že
Gruzie tak moc chce do Evropské unie, tak tohle mi v dnešní době
přijde jako přešlap. Proto buďte na letišti raději dříve, ať
vůbec odletíte.
0 Komentáře
Máte chuť okomentovat tento článek ? Po odeslání bude zaslán nejdříve ke mě.