TRAVEL | GRUZIE ♥

Po krátké době se vám ozývám s dalším cestovatelským článkem. Tentokrát jsme s WizzAir doletěli z polských Katowic do Gruzie.

Je úterý 4. dubna, krátce po čtvrté hodině ráno, když se vzbouzíme v Targovských horách, kousek od katovického letiště. Hned po probuzení mi Kuba sděluje, že náš let má dvě hodiny zpoždění, ale nic se nemění na tom, že na letišti musíme být v čas, bez ohledu na zjištěnou informaci. Naše auto necháváme zaparkované na parkovišti, kde jsme parkovali i při letu do Osla v červnu minulého roku. Je strašná zima, tak si z auta rychle bereme zavazadla a běžíme do letištní haly, která je od parkoviště kousek. Hned jdeme na bezpečnostní kontrolu, abychom měli povinnosti za sebou a mohli už jen čekat na let. Letadlo vzlétlo něco okolo deváté hodiny dopoledne a přistálo na letišti Davida Budovatele v Kutaisi ve dvě odpoledne místního času. Gruzie je oproti České republice + 2 hodiny navíc, takže díky zpožděnému letu jsme museli zrušit plánovanou návštěvu muzea v Gori, které bylo po cestě do Tbilisi, kde jsme měli v plánu první dvě noci spát. Hned po příletu Kubovi volal mladý gruzínec, že je s autem, které jsme si na dobu našeho pobytu půjčili na cestě z Kutaisi a ať chvilku počkáme, než s Toyotou Prius dorazí. Čekání jsme si zkrátili v letištní hale vyřízením gruzínské SIM karty s neomezenými mobilními daty za 29GEL ( na naše 240,-Kč ), abychom po cestě mohli být online a mohli s našimi hostiteli komunikovat. Když se SIM karta aktivovala, vyšli jsme ven čekat na auto. Venku nás čekalo příjemných 25°C, sluníčko pražilo do zad a tak jsme naše zimní bundy museli sundat. Byla to příjemná změna oproti ránu, kdy v Polsku bylo – 2°C. Gruzínec dorazil asi po deseti minutách, s Kubou vyřídili formality a mohli jsme jet do Tbilisi.
Kvůli nečekané uzavírce a objížďce přes hornické město Čiatura, které připomínalo spíše Ukrajinu, se nám cesta do Tbilisi prodloužila.

Během cesty jsem byla překvapená, že se tu volně pohybují zvířata a vlastně vám ani nijak nepřekáží. Například krávy tu vidíte skoro na každém kroku, dokonce i na dálnici. Takže si dejte pozor, ať nějakou po cestě nesrazíte. Když jsme dorazili do Tbilisi, tak jsme se nejprve ubytovali a až pak vyrazili do centra na pozdní večeři. Ač bylo úterý večer, tak to ve městě žilo lidmi a hudbou. K večeři jsme si dali typické gruzínské jídlo – chinkali, jedná se o takový měšec z těsta, který je naplněný různými příchutěmi od mletého masa, po houby, nebo sýr. Holkám to moc chutnalo, naopak z čeho nebyly nadšené byla polévka, která byla směsí všeho možného a tak snědly jen pár soust. Já s Kubou jsme ochutnali místní bílé víno – Alazani Valley, protože Gruzie je vyhlášená vinařskou oblastí a musím říct, že k salátu, který jsem si k večeři objednala dokonale chuťově ladilo. Po večeři jsme se vydali už na ubytování, abychom si po celém dnu odpočinuli a nabrali energii na další den.

Ráno jsme se vypravili do ortodoxního klášterního komplexu Davida z Garedži, pojmenovaného po mnichovi, který tento komplex založil, panu Davidu Garejovi. Klášter je z části vytesaný do skály a je v těsném sousedství s Ázerbajdžánem. Právě s ním má i po letech Gruzie dohady, ke komu tento klášterní komplex vlastně patří. Abychom se mohli pokochat panoramaty hory Garedži, tak nás Kuba nechal vyšplhat po skále nad klášter, kde stáli gruzínští vojáci a hlídali hranici právě s Ázerbajdžánem. Je škoda, že se do druhého státu nelze dostat jinak než leteckou dopravou, jinak bychom se na chvíli podívali i tam.

Od kláštera Davida z Garedži jsme se přesunuli do městečka Mccheta, které je zapsáno na seznam UNESCO a ve starověku bylo právě toto městečko hlavním městem Gruzie. Důvod proč jsem chtěla tohle město navštívit byla katedrála Sveticchoveli ( v překladu katedrála životodárných sloupů ). Dovnitř se dostanete zadarmo, jen pozor, ženy musejí být kvůli víře zahalené! Parkování v tomto městečku je +- 3 GEL, ale seženete i parkoviště, kde se platit nemusí. Přemýšleli jsme, že bychom se zde naobědvali, ale podniky se přizpůsobili západní klientele a cena byla poměrně vysoká, tak jsme se rozhodli jíst jinde.

Z Mcchety jsme se vrátili zpátky do Tbilisi, protože jsme měli v plánu navštívit asi největší lákadlo, které v tomto městě je – lanovku, která vede nad centrem města. Díky tomu, že jsme přijeli už ve tmě, tak jsme se mohli pokochat noční scenérii hlavního města. Když lanovka dojela kousek od sochy Matky Gruzie, viděli jsme Tbilisi jako na dlani a všude byly světýlka. Byla to romantika, ale jen na chvíli. Nahoře hodně foukalo a tak jsme si tuto chvilku užili v rychlosti, abychom neonemocněli a nezkazili si zbytek výletu. Dokonce začalo i lehce pršet, tak jsme se vydali na ubytování.

Další den jsme opustili Tbilisi a jeli směrem ke Kutaisi, kde jsme měli na poslední dvě noci v Gruzii zajištěné ubytování. Po cestě jsme se zastavili v městě Gori, které je rodištěm Stalina. Už doma jsme věděli, že chceme navštívit jeho muzeum, abychom dcerám ukázali kousek historie. No, co vám budu povídat, muzeum byl pro nás doslova bizár. Josif Vissarionovič Stalin, ač byl diktátorem a zapříčinil mnoho úmrtí, tak ho tu lidé berou jako hrdinu. Prostě pro nás něco nepředstavitelného. V muzeu nechybí jeho sochy, obrazy, dokumenty, oblečení i replika jeho kanceláře. Pokud chcete, tak si v muzeu můžete koupit i tričko s jeho obličejem, nebo látkovou tašku na nákupy. 

Po odchodu z muzea jsme si naproti dali oběd, který byl výborný. Já si dala další typicky gruzínský pokrm – Chačapuri adžaruli, jednalo se o těsto ve tvaru člunu se sýrem, máslem a navrchu s vajíčkem. Asi to nejlepší, co jsem v Gruzii zatím ochutnala. Pak jsme si spolu s Kubou dali pikantní polévku Charčo. Dcerky si opět vyžádaly chinkali, které si oblíbily.

Když jsme se naobědvali, tak jsme město Gori opustili a vydali se ke skalnímu pilíři Katskhi Pillar. Na první pohled domeček na vrcholu skály, ke kterému vede jen několik kovových schodů a nic víc, působí magicky. Trocha té historie - mnich Maxime Qavtaradze po roce 1990 vyšplhal na vrchol skalního pilíře, aby se ve svatostánku usídlil a mohl tak být blíže k Bohu. Mnich žil ale dlouho v ruinách. Klášter byl za státní grant opraven až mezi léty 2005 a 2009. Jídlo a zásoby mu nahoru posílají v košíku na laně. Do kláštera se turisté podívají pouze v případě, že jsou mnichem pozváni. Qavtaradze v klášteře prý přebývá dodnes. Zda to tak je ale nevím, nás na kávu a dortík nepozval.

Dorazili jsme do cíle, do města Kutaisi, které je druhé největší město v Gruzii. No, zcela upřímně vám povím, že Kutaisi je město o ničem. Centrum, které vlastně ani není centrem, máte během chvilky prošlé a pak nic. Nějak si nedovedu představit tu být týden v kuse, jeden den bohatě postačí.

Poslední celý den v Gruzii jsme měli pro holky nachystané překvapení a to, že uvidí Černé moře. To by nebyl Kuba, aby neměl v rukávu ještě něco navíc. Když jsme dojeli do města Batumi, čekala jsem že najdeme nějaké parkoviště a projdeme se. Omyl! Kuba dojel až k hranici Gruzie s Tureckem, kde jsme zaparkovali půjčené auto a pěšky jsme se vydali na hraniční přechod. Asi po půl hodině čekání jsme se z Gruzie dostali do Turecka. Hranice byla plná lidí a také maršutek, které čekali na parkovišti, až se naplní a pojedou do různých měst v Turecku. Kuba zvolil k návštěvě město Hopa, asi dvacet minut od hranic a tak jsme našli maršutku, která nás tam doveze a po deseti minutách už jsme byli na cestě. Bylo nám i od jedné gruzínky sděleno, že si máme hned na začátek s řidičem ujasnit cenu, za kterou pojedeme tam i zpátky, aby na nás pak nezkoušel jinou sumu, než má být. Když jsme dojeli do Hopa, tak jsme si prvně zašli na oběd a na co jiného, než na pravý turecký kebap. Kebap byl trošku jiný, než jsem byla zvyklá u nás v Česku, ale jinak byl dobrý. Co ale dobré nebylo byl přístup číšníka. Neuměl vůbec anglicky a až po donesení účtu jsme se dozvěděli, že je cena vyšší, než byla v jídelním lístku. Důvod? Pán nám tam dal bez zeptání více masa a tak je přeci v pořádku, že turista vytáhne peněženku a bez řečí částku zaplatí. Jako teď už vím, že příště půjdeme jinam. Po jídle jsme si došli do LC Waikiki nakoupit nové oblečení, pak se prošli okolo Černého moře a nastoupili zpátky do maršutky, která nás dopravila zpátky na hranice. Během cesty nám dělal společnost gruzínský mladík, který pracoval v Polsku na stavbách a byl hrdý na to, že umí česky napočítat do dvaceti. A fakt, že uměl!

Když jsme se vrátili do Gruzie, čekala nás poslední zastávka v Gruzii a to město Batumi, které leží u Černého moře. Je to asi nejbizardnější město, které jsem za život viděla. Na jedné straně luxusní hotely, které byste hledali v Dubaji a na druhé ruské kolo, špína a architektonické peklo. Už z dálky holky viděly ruské kolo, tak nám bylo jasné, že ho budou chtít navštívit. Za 4 osoby jsme platili 350,-kč, což je na gruzínské poměry docela dost peněz. Po tom, co se kolo dotočilo nás čekala cesta k autu a návrat do Kutaisi, z kterého jsme další den ráno letěli zpátky do Katowic.

Gruzie je krásná země a určitě stojí za to, abyste jí navštívili. Dávejte si ale pozor na letišti při odletu. Letiště neakceptuje letenky uložené v telefonech, ani vytisknuté na tiskárně. Musíte si vystát check-in a dostat jen jejich vytištěné letenky. Když jsme čekali ve frontě, několik lidí pracovnice u kontroly vyhazovala, že neberou tyto typy letenek a musí jít za přepážku. Na to, že Gruzie tak moc chce do Evropské unie, tak tohle mi v dnešní době přijde jako přešlap. Proto buďte na letišti raději dříve, ať vůbec odletíte.