TRAVEL | ZELL AM SEE & RAKOUSKÉ TAURY ♥

Ahojky moji milí čtenáři, ač to venku tak nevypadá máme letní prázdniny. Proto by byla škoda si je vychutnat jen na gauči v obýváku a sledování několikáté reprízy Comebacku nebo Kriminálky Anděl. 

Bohužel s námi nemohla jet Štěpánka, jelikož je na pár dní u své matky, tak jsem večer před výletem sbalila tašku jen sobě, Panu Božskému a Klárce. Oříšek byl, co vše zabalit, protože trasa výletu byla pro mě a Klárku překvapením. Takže do tašek šly nejen plavky, sandálky, ale i bunda a čepice. U Pana Božského totiž nikdy nevíte, kam se podíváte. 

Naší první zastávkou byla pumpa v Dolním Dvořišti, takže se vydáme směrem do Rakouska.  Hurá, první indície je známá. Obědová pauza byla pak v McDonaldu v Salzurgu, kde to mluvilo více česky než německy. Cestu dál nám zpříjemňovala panoramata na blížící se rakouské Alpy a jezera. Dovolím si tvrdit, že jediné co může Rakousko nabídnout, je právě jeho příroda. Za hodinu a půl jsme zastavili ve městečku Zell am See, které leží u jezera Zeller. Při pohledu na jezero jsem si řekla, že když nám asi letos v létě pobyt u moře nevyjde, je právě tahle nádhera dokonalou náplastí. Jezero je vážně balzám na duši a dovedu si představit tam sedět do této chvíle a dívat se na kontrast jezera a hor. Chvíli jsem se prošli po nábřeží jezera, koupili první magnetku a jeli jsme dál. 

Pan Božský totiž měl jakýsi plán u kterého jsme ale měli již dvě hodiny zpoždění. Proč tak chvátal jsem za deset minut pochopila,  když jsme stáli ve frontě před mýtnou bránou na vjezd na vysokohorské silnice na Grossglockner. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nebudu vám lhát, při pohledu na řadu sportovních aut kolem nás, jsme byli suverénně tím nejhorším, co se tam snažilo dostat. Asi po deseti minutách jsme se dostali k závoře, Pan Božský zaplatil 852,-kč / 34, 5 E ( lze platit kartou ) a mohli jsme pokračovat. Při pohledu na auta jedoucí v kopci vysoko před námi jsem začala mít půlky slušně přivřené, jak jsem se stoupání bála. Neměla jsem strach o nás, ale o naší Isabellku ( takhle říkáme našemu modrému Saxu ). Při výjezdu na první kopec jsem se od Pana Božského dozvěděla, že toto rozhodně není jediný kopec, do kterého budeme stoupat. Zakrátko jsem pochopila, proč bylo problém naše zpoždění. Tím byl velký provoz a světe div se, i pomalejší vozidla než jsme my před námi. Častá zastavení a rozjezdy v koloně do kopce dávaly spojce zabrat tak, že jsem čekala, že jí spálíme a pojedeme dolů pěšky a domů vlakem. Světe div se, ona to dala. S drobnými přestávkami na její ochlazení a při té příležitosti i nafocení alpských výhledů. Pohled na pohoří Taury byl nádherný. Opravdu se tam vyplatilo jet. Největší zážitek pro Klárku byl, že v červenci může ve 2500 m.n.m skákat ve sněhu a házet na mě koule. Přála bych vám vidět ty její radostné oči, které si užívaly pohled na tu přírodní nádheru. Pokud chcete na těchto místech být delší dobu, určitě si vezměte bundy, jelikož u vjezdu bylo 25 stupňů a nahoře jasno, 4 stupně a vítr. Jak jsem se nahoru bála o spojku, dolů to byl větší problém. Již po třech zatáčkách nám brzdy skoro vypověděly službu, takže se ze sjezdu stal větší adrenalin než stoupání. Ač je cesta nějakých 30 kilometrů dlouhá, díky terénu jí jedete opravdu dlouho. Nám to trvalo dvě hodiny a to jsme se z časových i technických důvodů zřekli 8 km zajížďky na Kaiser Franz Josef Hohe, což je nejvyšší a nejbližší bod k Grossglockneru, kam se dá na silnici dojet. Proto doporučuji, abyste neměli nějak vyhrazený čas, jaký tam chcete strávit. Pokud  si chcete silnici a zábavu z řízení užít, určitě přijeďte třeba v 8 ráno, dokud tam není velký provoz. 
Po Grossglockneru jsme se zastavili nakoupit do Lidlu, protože zásoby pití a jídla se tenčily. Tenčila se i nádrž Isabelly, takže jsme hledali i nejbližší pumpu s LPG a tady pozor ! Čerpacích stanic pump s LPG je v Rakousku opravdu málo, takže si v předstihu všechny najděte na mapách. Cena LPG byla okolo 20,-kč / litr. 

Po natankování jsme jeli už směrem, kde jsme měli být ubytovaní. Pochopitelně jsem stále nevěděla, kde budu spát. Najednou jsme projeli z Rakouska do Itálie. Jakoby toho nebylo předtím málo, začali jsme projíždět Dolomity. Po sjezdu Dolomit jsme se dostali na dálnici směrem k Udine. Itálie? Že bych spala dneska v Itálii? V zemi plné špaget, pizzy nebo tiramisu? Ani omylem! Za hodinu se ukazatelé změnili z italštiny na slovinštinu. Takže nakonec Slovinsko? Za patnáct minut začínáme zastavovat, před námi kolony a Pan Božský mi říká, abych připravila doklady. Doklady? MMy do nějaké země v EU potřebujeme doklady? A tu vidím cedule Hrvatska ( jelikož není Chorvatsko v schengenském prostoru byli doklady potřeba ). Chorvatsko? Vjeli jsme do nejoblíbenější české letní destinace. Dobro došli. Chorvatsko nás vítalo a mě došlo, že dneska spím právě v něm. A o našem cestování v Chorvatsku se dočtete v další části zase někdy jindy.

0 Komentáře