Přináším vám poslední část naší velikonoční cesty po
západní Evropě.
Po tom, co jsme
navštívili Nizozemsko a Belgii, přišla na řadu Francie.
Jaká byla se
dozvíte v následujících řádcích.
Cesta od Waterloo do
Paříže nám trvala déle, protože Francie oproti Nizozemsku a
Belgii nenabízí bezplatné dálnice. Můžete si je pochopitelně
zaplatit, ale stojí tolik, že raději přetrpíte tu hodinu v autě
navíc. Trochu času naženete aspoň na rychlostních silnicích.
Když po cestě míjíme čerpací stanice s LPG, všímá si Kuba,
že plyn je tu levnější, než u nás a je rázem spokojený. Čím
blíže jsme u Paříže, tím se čas dojezdu do centra na navigaci
nemění, naopak se chvílemi přidává. Důvodem jsou dlouhé
kolony, které se tvoří už před vjezdem do Paříže. Během
čekání v kolonách si musíme zvykat na styl jízdy, kterou si tu
Francouzi osvojili. Nejvíce se mi ježí chlupy na těle z
motorkářů, kteří se nacpou do sebemenšího místa mezi vámi a
autem ve vedlejším pruhu. Když je skulina menší, než si
motorkáři představují, troubí jak o závod a myslí si, že jsou
králi silnic oni, a vy se jim musíte uhnout, ač nemáte kam.
Nějaký koridor pro sanitky, hasiče nebo policisty se tu nekoná.
Od cedule Paris to do centra trvá přes půl hodinu. Když se
konečně dostaneme kousek k centru, už na nás vykukuje Eiffelova
věž, kvůli které jsme Paříž primárně navštívili. Já s
Klárkou a Štěpánkou si pohled na ní užíváme, Kuba už
Eiffelovku viděl, tak je klidný a nic to s ním nedělá. Než k ní
dojedeme, čeká nás ještě kruhový objezd, kde uprostřed stojí
legendární Vítězný oblouk. No, co vám budu povídat. Tento
kruhový objezd musel vymyslet šílenec. Několikrát jsem si
myslela, že to do nás někdo napálí, nebo naopak my do něho.
Jezdí se tam stylem ‚‚Kdo se první zařadí, jede. Pruh, ne
pruh.‘‘.
Kuba hledá parkovací místo, kam by zaparkoval auto.
Protože jsme do Paříže dojeli po 19. hodině večer, bylo
parkování zdarma. Kubovi se povede zaparkovat jen kousek od parku,
který je u Eiffelovky. Když procházíme parkem, stále máme oči
jen na tu vysokou stavbu, která se stala dominantou Paříže. Pořád
nemůžeme uvěřit, že se to povedlo a my jí vidíme naživo. V
parku potkáváme i několik lidí na dekách, jak večeří nebo se
fotografují. My si také děláme vzpomínkové fotografie, protože
kdo nemá fotku s Eiffelovou věží, jakoby tu nebyl. Kvůli její
výšce musíme v parku popojít trochu dozadu, aby se na fotku vůbec
vešla. Během procházení nás několikrát oslovují černoši a
nabízejí miniatury Eiffelovky, tak od dvou z nich je kupujeme pro
nás, a jako překvapení také pro babičku Vlastu, třídní
učitelku a družinářkám ze školy. Nejlepší cena je 1€ za 5
malých přívěsků. Protože jsem se do Francie s holkami těšila
i na pravé francouzské makronky, Kuba na internetu vyhledá jednu z
nejlepších cukráren poblíž Eiffelovky, která za chvíli zavírá,
takže jdeme svižným krokem a tam nám naše přání plní.
Makronky jsou výborné a s pohledem na Eiffelovu věž chutnají
ještě lépe. Po tom, co makronky dojíme, chystáme se k mostu Pont
d´léna, pod kterém protéká řeka Seina. Když holky po cestě
vidí barety, je jasné, že je musí mít. Dozvídáme se, že cena
jednoho baretu je 7€, v tu chvíli náš zájem opadá a jsme na
odchodu. Když to černoch, který je prodává pochopí, mění cenu
na 12€ za dva barety. To už by šlo a tak si Klárka vybírá
růžový baret a Štěpánka bílý. Začíná se zvedat vítr a nám
je už zima, tak se vydáváme zpátky k autu. Čeká nás cesta k
ubytování, které se nachází v lokalitě Pantin.
U domu, kde
bychom měli spát už není bohužel žádné volné parkovací
místo, tak necháváme auto o pár ulic dál. Nechce se nám tahat
všechny kufry s sebou a tak do jedné z igelitových tašek dávám
vše, co budeme na jednu noc potřebovat. Když už jdeme směrem k
ubytování, Kuba si uvědomuje, že zapomněl v autě vypnout
elektrický měnič na 220V, což by mohlo do rána vybít baterii,
takže se tam ještě rychle vrací ho vypnout. Jelikož mu to trvalo
o trošku déle, než jsme čekaly, tak mu Štěpánka vyrazila
naproti. Ještě, že to udělala! Kuba nám pak řekl, že cestou k
autu k němu šli tři zloději. Když pochopili, že francouzsky
nerozumí ani ‚‚ň‘‘, tak mu anglicky řekli ať jim dá můj
batoh, co měl na rameni. Kuba se batohu nechtěl vzdát a tak řekl,
že jim ho nedá a pár sekund na to přiběhla Štěpánka, zloději
tím ztratili zájem a zmizeli. Od té doby jsme na Paříž
nahlíželi jinak. Bohužel, Paříž není jen o krásných místech,
co ladí instagramový feed, ale je i o místech, kde vás chtějí
okrást. Na ubytování jsme se chystali ke spánku a já ještě
ukázala Kubovi místo, které bylo v Paříži a Klárka ho toužila
vidět. Šlo o pekárnu z jejího oblíbeného animovaného seriálu
Kouzelná beruška a černý kocour. Shodli jsme se na tom, že tohle
přání zítra splníme. Začali mi padat víčka a chtělo se mi
usínat. Když už jsem se pomalu blížila do říše snů, vzbudil
mě Kuba polibkem na tváři, že si přečetl něco o místní
kriminalitě a raději auto odveze do bezpečí. Naštěstí se v tu
chvíli uvolnilo parkovací místo kousek od našeho ubytování, tak
ho rychle přeparkoval tam, aby bylo pod jeho dozorem. Pro jistotu z
auta vynosil veškeré naše kufry a demontoval i panel autorádia.
Během toho, co nosil věci se probudila Klárka a začala se bát,
co se děje. Vysvětlili jsme jí, co se může stát, ale že je teď
vše v pořádku a ať usne, že ráno bude další dobrodružství.
Jak se lekla, tak chtěla spát se mnou, tak se Kuba přemístil ke
Štěpánce a do půl hodiny jsme usnuli. Protože bylo ubytování v
přízemí, tak jsme se občas kvůli ruchu z ulice a hlučným
sousedům nad námi probudili. Takže ráno byla výsledkem únava
snad větší, než když jsme šli spát.
Ráno po tom, co se
unavení po včerejším nočním dobrodružství sbalíme, opouštíme
ubytování a jedeme směrem k Montmartru. Vzhledem k tomu, že
nechceme nechat v Montmartru, který je bohužel kriminalitou docela
vyhlášený auto s věcmi jen tak na ulici, vybíráme hlídané
podzemní parkoviště. I to je oproti ČR jiné, jelikož ve
Franicii je vjezd aut s pohonem na LPG do podzemních parkovišť
dovolený, stačí pokud je vozidlo vybaveno pojistným ventilem. A
to jsou všechny nové instalace plynu. Jelikož Montmartre je celý
na kopci, máme po ránu slušnou rozcvičku. Před několika
pekárnami vidíme fronty lidí, kteří čekají na čerstvou
bagetu, nebo croissant. My měli do pekárny také namířeno, ale
přímo do té, která v animovaném seriálu patří tatínkovi
kouzelné berušky Marinette. Asi pět minut před tím si Klárka
povzdechne, že se určitě do této pekárny nepodívá, protože je
daleko. Kdyby jen věděla, že je pár ulic od ní a za chvíli se
jí ten sen splní. Když stojíme před pekárnou pana Borise Lumé,
kterému v reálu patří, Klárka se zarazí a do očí se jí hrnou
slzy štěstí. Po chvilce se na nás otočí, zda je to opravdu ta
pekárna, kterou si myslí, že je. Ano, má pravdu a aby byl zážitek
kompletní, jdou dovnitř a kupují si tu snídani.
Tu si snědí
během cesty k bazilice Sacre Coeur, která je od pekárny asi
patnáct minut pěšky. Opět do kopce, takže se nám nahoře nabízí
pohled na část Paříže, která je díky slunečnému počasí
krásně vidět. Bazilika Sacre Coeur je nádherná a jsem ráda, že
jsem si jí mohla prohlédnout. Po Eiffelově věži bylo toto druhé
must have místo, co chci v Paříži vidět. Jediné, co tu kazilo
atmosféru byla skupinka místních mladých lidí, kteří si nahlas
pouštěli hudbu, která se sem vůbec nehodila a do kvalitní hudby
měla také daleko. Když už by tu měla být nějaká hudba, úplně
slyším soundtrack z filmu Amelie z Montmartru. Zpětně jsme si s
Kubou řekli, že se vlastně po těchto známých místech vůbec
nelinula ta typická francouzská melodie co znáte z filmů, kde
slyšíte třeba zvuk harmoniky. Když jsme od baziliky Sacre Coeur
sešli dolů už směrem k parkovišti, kde bylo naše auto, zeptala
jsem se Kuby, jak daleko je od nás kabaret Moulin Rouge. Ten byl
totiž dalším místem, co jsem si přála v Paříži vidět. Díky
mapám Kuba zjistil, že jsme od kabaretu nějaký kilometr pěšky.
Nerozmýšlela jsem se dlouho a vyrazili jsme společně k němu.
Tuhle cestu si holky budou ještě dlouho pamatovat. Proč? Z obou
stran ulice směrem k Moulin Rouge byly sex shopy, kde ve výlohách
bylo mnoho erotických pomůcek a figurín s lechtivým prádlem.
Pochopitelně to holkám nedalo a ptaly se, na co které hračky
jsou. Říkala jsem jim, že nevím, ač obě moc dobře věděly, že
vím a když jim to nepovím já, tak si to vygooglí. Po půl hodině
jsme dorazili ke kabaretu Moulin Rouge, který vypadal přesně jako
na fotkách a záběrech ze stejnojmenného filmu. Udělala jsem si
pár fotek na památku a za chvíli jsme se vraceli tou samou ulicí
směrem k parkovišti, kde bylo naše auto. Během cesty té eroticky
nabité ulice se Kuba rozhodl, že jeden sex shop navštíví, když
ve výloze uviděl latexový vibrátor ve tvaru Eiffelovi věže.
Během toho, co mi tento netradiční suvenýr kupoval, si holky
přály fotku u zvětšeniny té latexové Eiffelovky, kterou Kuba
právě kupoval. Co vám budu povídat, zrudla jsem do barvy, jakou
měl můj červený cardigan, který jsem měla na sobě pod kabátem.
Nejsme puritáni, sex pro nás tabu doma není, ale fotit je u
erotické pomůcky ve zvětšené verzi bylo za hranou, takže fotku
u ní nemají. Když Kuba vyšel, došli jsme si koupit ještě do
místního obchodu Carefour pití a už šli k autu.
Auto jede směrem
do centra k Eiffelově věži, kde máme v plánu plavbu na řece
Seině. Přemýšleli jsme i nad tím, že bychom si zaplatili vstup
právě na Eiffelovu věž, ale včerejší fronta nás od tohoto
nápadu odradila. Pokud chcete jít nahoru, určitě už tu stůjte
od brzkých ranních hodin a nekupujte si na výšlap pití, protože
vám ho seberou jako nebezpečný předmět. Teď už zase zpátky k
vyprávění. Povede se nám zaparkovat v centru, jen o trochu dál,
než včera. Parkování platíme na tři hodiny, protože si
myslíme, že to bude stačit. Když přijdeme na náplavku, je plná
lidí, co chtějí plavbu také zažít. Kuba projde nabídky všech
lodních společností, které plavbu nabízejí. Ceny i trasa plavby
se prakticky neliší. Nacházíme jednu společnost, která se nám
finančně zdá přijatelná a není u ní dlouhá fronta. Zádrhel
přijde v tom, že na plavbu musíme čekat hodinu, protože ta před
námi je vyprodaná. Délka plavby je pak další hodinu a čtyřicet
minut. Bohužel jsme nečekali, že budeme muset takto dlouho čekat
a nevystačilo by nám parkování. Takže se dohodneme, že plavbu
neabsolvujeme. Je nám to líto, ale nedá se nic dělat. Jsme i díky
předchozí noci unavení, takže vymýšlíme alternativu, kde
bychom si mohli odpočinout. Když jsme do Paříže měli před
časem letět, místo příletu bylo letiště Beauvais. Doma Kuba
objevil, že je v tomto městě krásná katedrála svatého Petra.
Napadlo ho, že bychom se mohli ke katedrále jet podívat. Ještě
se domlouvá s majitelkou ubytování, kde máme tuto noc spát, že
si klíče vyzvedneme u ní doma po sedmé hodině večer. Ač je
město nějakých sto kilometrů daleko, cesta utíká vcelku rychle.
Pomáhá tomu i to, že část cesty vede po rychlostních silnicích.
Do Beauvais přijíždíme po patnácté hodině. Auto se nám povede
zaparkovat kousek od katedrály, do které jdeme jako první. Když
se nám postupně gotická katedrála svatého Petra ukazuje, vidíme
jak velká a krásná je. Během focení holek před katedrálou se
nám vyhýbají dva starší pánové a já automaticky česky
poděkuji. Nedocvakne mi, že jsem ve Francii a oni mi vůbec
nerozumí. K našemu překvapení pánové rozumí, protože jsou
také Češi a tak odpovídají, že nemáme zač. Svět je malý a
kousek Česka se objevil i v Beauvais, jako tomu bylo i před pár
dny v nizozemských zahradách Keukenhof, kdy Kuba říkal holkám
kolik stály jahody, co tam kupoval. Na to mu manželský pár
odpověděl, že aspoň už ví kolik stojí. Proto si dávejte
pozor, co v cizině říkáte, protože nikdy nevíte, kdo z davu vám
bude perfektně rozumět. Když mám dofoceno, vcházíme do
katedrály. Vstup je zdarma, což je pro nás překvapení, když
později vidíme, kolik nádhery se uvnitř ukrývá. Tato katedrála
je zvláštní tím, že se může chlubit nejvyšší gotickou
klenbou na světě a po stranách má nádherné ikony. Co se nám i
na tomto místě líbí je klid, jelikož je tu poloprázdno a vy se
nemusíte tlačit masou lidí jako v Paříži. Jelikož tu čas
utíká, jen bleskurychle se podíváme na náměstí a jdeme směrem
k autu, abychom se stihli vrátit do Paříže pro klíče od
ubytování.
Před Paříží se opět tvoří kolona, které
využívají migranti a žebrají u čekajících aut. Aby jejich
šance na získání nějakých eur nebo jídla byla vyšší,
postaví tam i šestileté děti. Lokalita, kterou projíždíme
patří k jejich útočišti, kdy pod mosty jsou stany se špinavými
matracemi, košíky z obchodů, nebo třeba poházenými kusy oděvů.
Nebudu vám lhát, nevoní to tam a v noci bych tudy sama rozhodně
nešla. Když si Kuba vyzvedne klíče od ubytování, jedeme ještě
nakoupit do Lidlu, protože po tom, co se ubytujeme máme v plánu
večerní posezení na dece s výhledem na Eiffelovou věž. Vybíráme
různé uzeniny, sýry, jahody, pečivo, nebo i pití. K ubytování
přijíždíme kolem osmé hodiny večer. Plán je takový, že Kuba
donese na ubytování kufry, my počkáme v autě a jedeme zpátky do
centra. Kuba tedy bere dva kufry a jde směrem k bytovému komplexu v
Saint Denis, kde budeme dnes v noci spát. Asi po deseti minutách se
s kufry vrací do auta. Nechápu, co se děje. Má špatnou adresu?
Nepasují mu klíče do zámku? Když Kuba nasedá do auta,
vysvětluje nám, že do domu se dostal bez problému, ale byt je
zabarikádovaný, jakoby za ním byl atomový kryt. Píše majitelce,
že se nemůže dostat dovnitř a co s tím budeme dělat. Majitelka
píše, že nechápe, co se děje. Kuba se tam proto znovu vrací,
aby mohl situaci vyfotit a lépe vysvětlit, protože majitelka
netuší, která bije. Bere si sebou i Štěpánku a já s Klárkou
zůstávám v autě.
Po chvilce se z boku našeho auta vynoří mladý
černoch, který i díky stmívání není moc vidět. Začne něco
křičet francouzsky, já v tu chvíli mám stažené půlky,
nenápadně dávám mobil bokem, aby mi ho nechtěl ukrást a modlím
se, aby odešel. Klárka mě pak upozorňuje, že nekřičí na nás,
ale po dalším černochovi, který je na parkovišti, kde stojíme s
naším autem o pár aut dál. Na chvíli se mi uleví a modlím se,
aby po sobě nekřičeli to, že je tu český auto a bylo by fajn ho
prozkoumat zevnitř. Naštěstí se tento černý scénář
nenaplňuje a černoch odchází pryč. Když už je klid, vrací se
do auta Kuba se Štěpou, že do bytu se prostě nedostaneme. Píše
opět majitelce, že to nejde a od té chvíle, co mu napíše, že
to bude zítra řešit na policii se z ní stává mrtvý brouk. Ani
nemá snahu nám nabídnout alternativní ubytování, abychom její
vinou měli kde složit hlavy. Kuba tedy musí hned jednat a hledá
náhradní ubytování. V Paříži jsou hotely neskutečně
předražené, a tak nachází hotel v Beauvais. Ano, to město z
kterého jsme rychle přijeli kvůli klíčům, které nám v závěru
byly k ničemu. Ubytovat se musíme do půl dvanácté a protože
bylo už dvacetjedna hodin, tak rušíme posezení pod Eiffelovkou.
Kuba ještě něco málo natankuje a vracíme se zpátky.
Welcomotel
v Beauvais pro nás čtyři stál 2500,- Kč. Měli jsme tu objednané
dva dvoulůžkové pokoje, takže v jednom jsem byla já s Klárkou a
v druhém Kuba se Štěpou. Pokoje nabízeli soukromé sociální
zařízení, manželskou postel, WiFi, ale taky televizi a vlastní
topení. Výhodou tohoto ubytování bylo i soukromé parkoviště,
které bylo hlídané kamerami, takže nám odpadl strach, aby někdo
něco z našeho auta nevzal. Kuba i ráno říkal, že na auto viděl
z hotelového pokoje, tak byl klidnější.
Ráno po odjezdu z
hotelu se vydáváme k hranicím s Německem. Máme naplánovanou
ještě zastávku v městě Reims a pokud čas dovolí, tak i
Štrasburk. Jako první jdeme nakoupit nějaké francouzské dobroty
do místního Auchanu, abychom si je mohli dovézt domů. V košíku
máme croissanty, marmelády, francouzské buchtičky plněné
čokoládou, víno, ale také zde nacházím sušenky Pick up. Ty
chutnají úplně stejně, jako sušenka Sandwich od Orionu, která
byla moje oblíbená v dětství, ale před několika lety zmizela z
českého trhu. Po nákupu je potřeba natankovat na pumpě, která
patří pod obchod Auchan. Nikdo fyzicky v budce, kde by se mělo za
pohonné hmoty platit není. Nachází se ale u stojanů platební
terminál, kam vložíte kartu, nastavíte si limit platby a
tankujete. Po nějaké chvilce Kuba zjišťuje, že asi nenatankoval,
peníze v blokaci nejsou a neví, co teď. Bojí se odjet od pumpy
bez placení, protože nikdo z nás si nebyl jistý, zda plyn do
našeho auta skutečně šel, nebo ne. Jde se raději zeptat do
Auchanu na informace, kde mu díky překladači prodavačka sděluje,
že v neděli LPG u nich na pumpě nefunguje a může v klidu odjet,
že žádné peníze nedluží. Je fajn, že můžeme jet, ale kde
natankujeme tedy to LPG? No nic, vyrážíme do města Reims.
Po
cestě jedeme k několika čerpacím stanicím, kde to funguje stejně
jako u Auchanu. Přijedete ke stojanu, vložíte kartu do terminálu,
ona si zablokuje maximální částku 150 nebo 200€ a vy následně
tankujete. Pokud natankujete jen za 30€, v následujících
pracovních dnech se vám neprotankovaná částka vrací na účet.
Kuba se snaží na jedné čerpací stanici natankovat, vloží
kartu, vybere stojan, zadá PIN a náš účet je o 5000 Kč chudší.
Vezme pistoli, nacvakne jí na redukci, zmáčkne tankovací tlačítko
na stojanu a ono nic. Na předchozím tankování byly jen přibližně
tři litry, takže to vypadá, že na pumpě došlo LPG. Takže my
nemáme ani plyn, ani 5000 Kč. A vzhledem k tomu, že je neděle,
peníze uvidíme nejdříve v úterý a to už bychom měli být
doma… Na cestu máme určitou finanční rezervu, ale nemůžeme si
dovolit podobnou situaci ještě třeba dvakrát, protože by se taky
mohlo stát, že nedojedeme domů. Začali jsme tedy po trase do
Štrasburku objíždět pumpy a hledaly jsme nějakou otevřenou s
obsluhou. Nikde ve Francii nefunguje český systém tankování, že
nejdříve natankuj a pak plať. Zde je to obráceně, nejdříve
zaplať a pak tankuj. Když neprotankuješ, vrátíme ti peníze.
V
Châlons en Champagne se nám podařilo najít menší pumpu Total,
která měla LPG a kde byla obsluha, takže se jí dalo říct, že
chceme natankovat za 40€ a nám místo 200€ zmizelo z účtu jen
40. Je vyhráno, minimálně na hranice Francie a Německa už
dojedeme. Město Châlons en Champagne pro nás není neznámé. V
roce 2018, kdy jsme se s Kubou chystali do Paříže nám vypověděl
službu alternátor a zrovna v tomhle městečku, které je známé
díky výrobě šampaňského jsme museli zůstat přes noc. Nahrnuli
se mi vzpomínky na místa, které jsem si pamatovala a Kuba holkám
ukázal i pár zajímavých míst, ke kterým máme spojené jisté
zážitky. V Châlons en Champagne jsme až na tankování bohužel
nestavěli. Nebyl čas, který jsme ztratili předchozím neúspěšným
hledáním pumpy s obsluhou. Třeba se ještě časem do Francie
vrátíme a město si konečně pořádně prohlédneme. Během cesty
dostáváme další dobrou zprávu od AirBnb, kde objednáváme
ubytování, že platbu za neuskutečněné ubytování z předešlé
noci nám pošlou v plné výši. Majitelka nekomunikovala jak s
námi, tak ani s nimi a tak jí peníze za ubytování nepošlou.
Trochu nám to na prd ale je, protože i tyto peníze se nám vrátí
až nejbližší pracovní dny a to už budeme doma v ČR, takže s
nimi ještě na dovolené počítat nemůžeme.
Ještě před Châlons
en Champagne, jsme navštívili Reims, česky Remeš. Naše kroky
vedli ke katedrále Notre Dame. Když jsme ve Francii, nemohli jsme
přeci katedrálu Notre Dame vynechat. Jen my si nevybrali tu v
Paříži, ale v Reimsu. Katedrála je nádherná a jako tomu bylo v
katedrále svatého Petra v Beauvais, i tady je vstup dovnitř
zadarmo. Katedrála uvnitř je nádherná a je možnost si zakoupit
za 2€ svíčku. Tu zapálíte jako vzpomínku na lidi, kteří už
tu nejsou s námi a položíte jí k dalším vzpomínkovým svíčkám
ostatních věřících. Já svíčku v duchu věnovala svým
nejbližším, kteří už jsou na pravdě Boží a za lidi, kteří
zemřeli během ruské invaze na Ukrajině. Za Ukrajinu jsem se i
následně u oltáře pomodlila, protože nesouhlasím s tím, co se
tam od 24. února 2022 děje a doufám, že brzy tahle hrůza skončí.
Když z katedrály Notre Dame v Reimsu vycházíme, jdeme přes
centrum, kde holkám kupujeme ledovou tříšť zpátky k autu.
Jelikož je hodně hodin, v autě se domlouváme na tom, že dneska
Štrasburk nenavštívíme, budeme rádi, když do tmy dorazíme na
ubytování.
Po Remeši tedy následovalo úspěšné tankování v
Châlons en Champagne a přímá cesta do města Soufflenheim, kde se
nacházelo naše poslední ubytování. Tohle město je zajímavé
výrobou keramiky. Domy tu dekorují keramické hrnky a při vjezdu
do města vidíte pár keramických exponátů, abyste si uvědomili,
kde se nacházíte. Poslední ubytování je v přízemním rodinném
domě, kdy z boku domu je samostatný vchod do bytové jednotky 2+kk
s klíči v kódové schránce. Ideální pro volný příjezd bez
nutného domlouvání konkrétního času. Musím říct, že
Soufflenheim je dobře orientované město tím, kde se nachází.
Pokud nechcete jet do Paříže na jeden zátah a platit drahé
ubytování v Německu, je Soufflenheim dobrá volba, byť není
přímo na hlavním tahu dálnice A6-A4.
Poslední ráno ve
Francii bylo krásně slunečné. Po snídani jsme se sbalili a
vydali do Štrasburku, který byl od našeho ubytování nějakých
čtyřicet minut. Když jsme přijeli, zaparkovali jsme auto kousek
od centra a vydali se k další katedrále Notre Dame. Ta se od té
včerejší lišila třeba tím, že neměla dva sloupy, ale jen
jeden a byla tmavší. Ještě než jsme šli dovnitř katedrály,
koupili jsme si v místním obchůdku se suvenýry magnetku a holky
si vybraly ještě nějaké suvenýry s francouzskou tematikou. Když
jsme nakoupili, šli jsme se podívat do katedrály. Povedlo se nám
jít během bohoslužby, takže nás před vchodem kontrolovat
pracovník bezpečnostní služby, zda dovnitř nebereme nějaké
nebezpečné předměty. Jediná nebezpečná věc, co jsme sebou
měli byl sarkastický jazyk mého manžela, nic víc.
Bohoslužba
holky zaujala a pozorovaly, co se během ní děje. Tady také za pár
euro můžete zapálit svíčky. Když budete chtít, lze jít na
rozhlednu, která se nachází na vršku katedrály. Já se zdravotně
necítila dobře, tak jsme se kolektivně rozhodli, že vyhlídku na
Štrasburk absolvujeme příště. Naopak o co jsme holky neochudily,
byl turistický vláček, který jezdil po centru Štrasburku.
Když
ho holky viděly, bylo jasné, že nás jedna jízda čeká. Měly to
i jako cenu útěchy za to, že nevyšla plavba po Seině v Paříži.
Pozor, co jsme koukali, tak každý vláček má jinou trasu cesty,
takže koukejte, která vás více láká. My si vybrali slavné
kanály La Petit France. Cena půlhodinové jízdy pro nás čtyři
stála 650,- Kč. Během jízdy jsme viděli centrum Štrasburku,
kanály La Petit France a dokonce i v jedné z uliček stál pán,
který nabízel ochutnávku sýrů z jeho obchůdku. Co Kuba a Klárka
říkali, sýr byl výborný. Musím pána pochválit za šikovně
zvolenou propagaci, která dodala jízdě ve vláčku na šmrncu.
Když jsme se vláčkem dostali zpátky ke katedrále, konečně jsme
si jí pořádně nafotili, protože vláčky se na náměstí
zjevily z ničeho nic a na rozhodnutí zda jet nebo ne, bylo jen pár
minut, takže focení katedrály muselo počkat.
Ve Štrasburku jsme
měli ještě jedno místo, kam jsme chtěli zajet. Tím místem byla
druhá část evropského parlamentu a evropský soud pro lidská
práva, proto se nedivte, že po městě uvidíte několik
policejních skupinek, jak město hlídají. Nikdy totiž nevíte,
kdo důležitý v parlamentu právě je a jak potřebná ochrana
okolí musí být. Ochránit před hladem jsme museli i naše
žaludky, takže po tom, co jsme doplnili palivo, jsme vyrazili k
McDonaldu, kde jsme si koupili oběd a vyrazili přes Německo směrem
do Bechyně. Vzhledem k cenám paliva v Německu – cca 35Kč litr
LPG a 63 Kč litr Naturalu 95 bylo jasné, že se budeme snažit jet
bez tankování v Německu až na Rozvadov, kde je první pumpa s
LPG. Cesta díky dálnicím docela utíkala, byť zrovna dálnice
číslo 5 a 6 nepatří mezi ty s neomezenou rychlostí v celé délce
a do Bechyně jsme přijeli před sedmou hodinou večer. Sice
unavení, ale nabití zážitky.
Celý náš
velikonoční roadtrip se nám moc líbil. Ujeli jsme přes 3300km,
ušli přes 30km a kompletní náklady na cestu včetně útraty na
místě činily přibližně 40000,- Kč. Nejvíce se nám líbilo v
Nizozemsku a uchvátila nás i katedrála svatého Petra v Beauvais.
Nejlepší ubytování bylo v Belgii a zklamání pro nás byla
samotná Paříž. Ano, památky jsou tam krásné, ale okolí je
špinavé a máte pořád strach, že vás někdo okrade. Oproti
jiným městům ve Francii je Paříž předražená a pokud si
myslíte, že všechny turistické cíle v klidu projdete za jeden
den, tak je to omyl. Na mapách vše vypadá kousek, ale realita je
taková, že z místa A do místa B může vést i 8km tam a zpátky.
Ponaučení pro mě je takové, když mi Kuba říká, že prostě
vše v jeden den neuvidím, má pravdu. Doporučuji si i předem
zjistit něco o dané lokalitě, kde chcete mít ubytování, aby pro
vás byla co nejbezpečnější. Trochu mě i zamrzelo to, že plac
před Eiffelovou věží obsadili černoši prodávající různé
cetky, které z půlky neměly co s daným místem společného.
Teď už jen naše
klasická po dovolenková otázka. Kam pojedeme příště? Zatím to
vypadá na víkendové Slovensko a v létě do Moldávie přes sever
Rumunska. Uvidíme, jak vzhledem k aktuální situaci v té oblasti
ale vše dopadne.
0
Komentáře
♥ PÁR SLOV O MĚ ♥
Ahoj, jmenuji se Niky ♥
Kdo jsem? Jsem 29letá maminka dvou slečen - Klárky & Štěpánky, manželka, beranka, blogerka a člověk, který věří, že s láskou se žije lépe. Miluji hlavně svou rodinu, přátelé, cestování, jídlo, focení, hudbu, tetování, kotvičky, majáky, svíčky, ledový čaj, tulipány, Ariel & skupinu The Chainsmokers. me@svetpodleniky.cz
0 Komentáře
Máte chuť okomentovat tento článek ? Po odeslání bude zaslán nejdříve ke mě.