TRAVEL | FRANCIE ♥

Přináším vám poslední část naší velikonoční cesty po západní Evropě.

Po tom, co jsme navštívili Nizozemsko a Belgii, přišla na řadu Francie.

Jaká byla se dozvíte v následujících řádcích.


Cesta od Waterloo do Paříže nám trvala déle, protože Francie oproti Nizozemsku a Belgii nenabízí bezplatné dálnice. Můžete si je pochopitelně zaplatit, ale stojí tolik, že raději přetrpíte tu hodinu v autě navíc. Trochu času naženete aspoň na rychlostních silnicích. Když po cestě míjíme čerpací stanice s LPG, všímá si Kuba, že plyn je tu levnější, než u nás a je rázem spokojený. Čím blíže jsme u Paříže, tím se čas dojezdu do centra na navigaci nemění, naopak se chvílemi přidává. Důvodem jsou dlouhé kolony, které se tvoří už před vjezdem do Paříže. Během čekání v kolonách si musíme zvykat na styl jízdy, kterou si tu Francouzi osvojili. Nejvíce se mi ježí chlupy na těle z motorkářů, kteří se nacpou do sebemenšího místa mezi vámi a autem ve vedlejším pruhu. Když je skulina menší, než si motorkáři představují, troubí jak o závod a myslí si, že jsou králi silnic oni, a vy se jim musíte uhnout, ač nemáte kam. Nějaký koridor pro sanitky, hasiče nebo policisty se tu nekoná. Od cedule Paris to do centra trvá přes půl hodinu. Když se konečně dostaneme kousek k centru, už na nás vykukuje Eiffelova věž, kvůli které jsme Paříž primárně navštívili. Já s Klárkou a Štěpánkou si pohled na ní užíváme, Kuba už Eiffelovku viděl, tak je klidný a nic to s ním nedělá. Než k ní dojedeme, čeká nás ještě kruhový objezd, kde uprostřed stojí legendární Vítězný oblouk. No, co vám budu povídat. Tento kruhový objezd musel vymyslet šílenec. Několikrát jsem si myslela, že to do nás někdo napálí, nebo naopak my do něho. Jezdí se tam stylem ‚‚Kdo se první zařadí, jede. Pruh, ne pruh.‘‘. 


Kuba hledá parkovací místo, kam by zaparkoval auto. Protože jsme do Paříže dojeli po 19. hodině večer, bylo parkování zdarma. Kubovi se povede zaparkovat jen kousek od parku, který je u Eiffelovky. Když procházíme parkem, stále máme oči jen na tu vysokou stavbu, která se stala dominantou Paříže. Pořád nemůžeme uvěřit, že se to povedlo a my jí vidíme naživo. V parku potkáváme i několik lidí na dekách, jak večeří nebo se fotografují. My si také děláme vzpomínkové fotografie, protože kdo nemá fotku s Eiffelovou věží, jakoby tu nebyl. Kvůli její výšce musíme v parku popojít trochu dozadu, aby se na fotku vůbec vešla. Během procházení nás několikrát oslovují černoši a nabízejí miniatury Eiffelovky, tak od dvou z nich je kupujeme pro nás, a jako překvapení také pro babičku Vlastu, třídní učitelku a družinářkám ze školy. Nejlepší cena je 1€ za 5 malých přívěsků. Protože jsem se do Francie s holkami těšila i na pravé francouzské makronky, Kuba na internetu vyhledá jednu z nejlepších cukráren poblíž Eiffelovky, která za chvíli zavírá, takže jdeme svižným krokem a tam nám naše přání plní. Makronky jsou výborné a s pohledem na Eiffelovu věž chutnají ještě lépe. Po tom, co makronky dojíme, chystáme se k mostu Pont d´léna, pod kterém protéká řeka Seina. Když holky po cestě vidí barety, je jasné, že je musí mít. Dozvídáme se, že cena jednoho baretu je 7€, v tu chvíli náš zájem opadá a jsme na odchodu. Když to černoch, který je prodává pochopí, mění cenu na 12€ za dva barety. To už by šlo a tak si Klárka vybírá růžový baret a Štěpánka bílý. Začíná se zvedat vítr a nám je už zima, tak se vydáváme zpátky k autu. Čeká nás cesta k ubytování, které se nachází v lokalitě Pantin. 


U domu, kde bychom měli spát už není bohužel žádné volné parkovací místo, tak necháváme auto o pár ulic dál. Nechce se nám tahat všechny kufry s sebou a tak do jedné z igelitových tašek dávám vše, co budeme na jednu noc potřebovat. Když už jdeme směrem k ubytování, Kuba si uvědomuje, že zapomněl v autě vypnout elektrický měnič na 220V, což by mohlo do rána vybít baterii, takže se tam ještě rychle vrací ho vypnout. Jelikož mu to trvalo o trošku déle, než jsme čekaly, tak mu Štěpánka vyrazila naproti. Ještě, že to udělala! Kuba nám pak řekl, že cestou k autu k němu šli tři zloději. Když pochopili, že francouzsky nerozumí ani ‚‚ň‘‘, tak mu anglicky řekli ať jim dá můj batoh, co měl na rameni. Kuba se batohu nechtěl vzdát a tak řekl, že jim ho nedá a pár sekund na to přiběhla Štěpánka, zloději tím ztratili zájem a zmizeli. Od té doby jsme na Paříž nahlíželi jinak. Bohužel, Paříž není jen o krásných místech, co ladí instagramový feed, ale je i o místech, kde vás chtějí okrást. Na ubytování jsme se chystali ke spánku a já ještě ukázala Kubovi místo, které bylo v Paříži a Klárka ho toužila vidět. Šlo o pekárnu z jejího oblíbeného animovaného seriálu Kouzelná beruška a černý kocour. Shodli jsme se na tom, že tohle přání zítra splníme. Začali mi padat víčka a chtělo se mi usínat. Když už jsem se pomalu blížila do říše snů, vzbudil mě Kuba polibkem na tváři, že si přečetl něco o místní kriminalitě a raději auto odveze do bezpečí. Naštěstí se v tu chvíli uvolnilo parkovací místo kousek od našeho ubytování, tak ho rychle přeparkoval tam, aby bylo pod jeho dozorem. Pro jistotu z auta vynosil veškeré naše kufry a demontoval i panel autorádia. Během toho, co nosil věci se probudila Klárka a začala se bát, co se děje. Vysvětlili jsme jí, co se může stát, ale že je teď vše v pořádku a ať usne, že ráno bude další dobrodružství. Jak se lekla, tak chtěla spát se mnou, tak se Kuba přemístil ke Štěpánce a do půl hodiny jsme usnuli. Protože bylo ubytování v přízemí, tak jsme se občas kvůli ruchu z ulice a hlučným sousedům nad námi probudili. Takže ráno byla výsledkem únava snad větší, než když jsme šli spát.





Ráno po tom, co se unavení po včerejším nočním dobrodružství sbalíme, opouštíme ubytování a jedeme směrem k Montmartru. Vzhledem k tomu, že nechceme nechat v Montmartru, který je bohužel kriminalitou docela vyhlášený auto s věcmi jen tak na ulici, vybíráme hlídané podzemní parkoviště. I to je oproti ČR jiné, jelikož ve Franicii je vjezd aut s pohonem na LPG do podzemních parkovišť dovolený, stačí pokud je vozidlo vybaveno pojistným ventilem. A to jsou všechny nové instalace plynu. Jelikož Montmartre je celý na kopci, máme po ránu slušnou rozcvičku. Před několika pekárnami vidíme fronty lidí, kteří čekají na čerstvou bagetu, nebo croissant. My měli do pekárny také namířeno, ale přímo do té, která v animovaném seriálu patří tatínkovi kouzelné berušky Marinette. Asi pět minut před tím si Klárka povzdechne, že se určitě do této pekárny nepodívá, protože je daleko. Kdyby jen věděla, že je pár ulic od ní a za chvíli se jí ten sen splní. Když stojíme před pekárnou pana Borise Lumé, kterému v reálu patří, Klárka se zarazí a do očí se jí hrnou slzy štěstí. Po chvilce se na nás otočí, zda je to opravdu ta pekárna, kterou si myslí, že je. Ano, má pravdu a aby byl zážitek kompletní, jdou dovnitř a kupují si tu snídani. 

Tu si snědí během cesty k bazilice Sacre Coeur, která je od pekárny asi patnáct minut pěšky. Opět do kopce, takže se nám nahoře nabízí pohled na část Paříže, která je díky slunečnému počasí krásně vidět. Bazilika Sacre Coeur je nádherná a jsem ráda, že jsem si jí mohla prohlédnout. Po Eiffelově věži bylo toto druhé must have místo, co chci v Paříži vidět. Jediné, co tu kazilo atmosféru byla skupinka místních mladých lidí, kteří si nahlas pouštěli hudbu, která se sem vůbec nehodila a do kvalitní hudby měla také daleko. Když už by tu měla být nějaká hudba, úplně slyším soundtrack z filmu Amelie z Montmartru. Zpětně jsme si s Kubou řekli, že se vlastně po těchto známých místech vůbec nelinula ta typická francouzská melodie co znáte z filmů, kde slyšíte třeba zvuk harmoniky. Když jsme od baziliky Sacre Coeur sešli dolů už směrem k parkovišti, kde bylo naše auto, zeptala jsem se Kuby, jak daleko je od nás kabaret Moulin Rouge. Ten byl totiž dalším místem, co jsem si přála v Paříži vidět. Díky mapám Kuba zjistil, že jsme od kabaretu nějaký kilometr pěšky. Nerozmýšlela jsem se dlouho a vyrazili jsme společně k němu. 

Tuhle cestu si holky budou ještě dlouho pamatovat. Proč? Z obou stran ulice směrem k Moulin Rouge byly sex shopy, kde ve výlohách bylo mnoho erotických pomůcek a figurín s lechtivým prádlem. Pochopitelně to holkám nedalo a ptaly se, na co které hračky jsou. Říkala jsem jim, že nevím, ač obě moc dobře věděly, že vím a když jim to nepovím já, tak si to vygooglí. Po půl hodině jsme dorazili ke kabaretu Moulin Rouge, který vypadal přesně jako na fotkách a záběrech ze stejnojmenného filmu. Udělala jsem si pár fotek na památku a za chvíli jsme se vraceli tou samou ulicí směrem k parkovišti, kde bylo naše auto. Během cesty té eroticky nabité ulice se Kuba rozhodl, že jeden sex shop navštíví, když ve výloze uviděl latexový vibrátor ve tvaru Eiffelovi věže. Během toho, co mi tento netradiční suvenýr kupoval, si holky přály fotku u zvětšeniny té latexové Eiffelovky, kterou Kuba právě kupoval. Co vám budu povídat, zrudla jsem do barvy, jakou měl můj červený cardigan, který jsem měla na sobě pod kabátem. Nejsme puritáni, sex pro nás tabu doma není, ale fotit je u erotické pomůcky ve zvětšené verzi bylo za hranou, takže fotku u ní nemají. Když Kuba vyšel, došli jsme si koupit ještě do místního obchodu Carefour pití a už šli k autu. 

Auto jede směrem do centra k Eiffelově věži, kde máme v plánu plavbu na řece Seině. Přemýšleli jsme i nad tím, že bychom si zaplatili vstup právě na Eiffelovu věž, ale včerejší fronta nás od tohoto nápadu odradila. Pokud chcete jít nahoru, určitě už tu stůjte od brzkých ranních hodin a nekupujte si na výšlap pití, protože vám ho seberou jako nebezpečný předmět. Teď už zase zpátky k vyprávění. Povede se nám zaparkovat v centru, jen o trochu dál, než včera. Parkování platíme na tři hodiny, protože si myslíme, že to bude stačit. Když přijdeme na náplavku, je plná lidí, co chtějí plavbu také zažít. Kuba projde nabídky všech lodních společností, které plavbu nabízejí. Ceny i trasa plavby se prakticky neliší. Nacházíme jednu společnost, která se nám finančně zdá přijatelná a není u ní dlouhá fronta. Zádrhel přijde v tom, že na plavbu musíme čekat hodinu, protože ta před námi je vyprodaná. Délka plavby je pak další hodinu a čtyřicet minut. Bohužel jsme nečekali, že budeme muset takto dlouho čekat a nevystačilo by nám parkování. Takže se dohodneme, že plavbu neabsolvujeme. Je nám to líto, ale nedá se nic dělat. Jsme i díky předchozí noci unavení, takže vymýšlíme alternativu, kde bychom si mohli odpočinout. Když jsme do Paříže měli před časem letět, místo příletu bylo letiště Beauvais. Doma Kuba objevil, že je v tomto městě krásná katedrála svatého Petra. Napadlo ho, že bychom se mohli ke katedrále jet podívat. Ještě se domlouvá s majitelkou ubytování, kde máme tuto noc spát, že si klíče vyzvedneme u ní doma po sedmé hodině večer. Ač je město nějakých sto kilometrů daleko, cesta utíká vcelku rychle. Pomáhá tomu i to, že část cesty vede po rychlostních silnicích. 

Do Beauvais přijíždíme po patnácté hodině. Auto se nám povede zaparkovat kousek od katedrály, do které jdeme jako první. Když se nám postupně gotická katedrála svatého Petra ukazuje, vidíme jak velká a krásná je. Během focení holek před katedrálou se nám vyhýbají dva starší pánové a já automaticky česky poděkuji. Nedocvakne mi, že jsem ve Francii a oni mi vůbec nerozumí. K našemu překvapení pánové rozumí, protože jsou také Češi a tak odpovídají, že nemáme zač. Svět je malý a kousek Česka se objevil i v Beauvais, jako tomu bylo i před pár dny v nizozemských zahradách Keukenhof, kdy Kuba říkal holkám kolik stály jahody, co tam kupoval. Na to mu manželský pár odpověděl, že aspoň už ví kolik stojí. Proto si dávejte pozor, co v cizině říkáte, protože nikdy nevíte, kdo z davu vám bude perfektně rozumět. Když mám dofoceno, vcházíme do katedrály. Vstup je zdarma, což je pro nás překvapení, když později vidíme, kolik nádhery se uvnitř ukrývá. Tato katedrála je zvláštní tím, že se může chlubit nejvyšší gotickou klenbou na světě a po stranách má nádherné ikony. Co se nám i na tomto místě líbí je klid, jelikož je tu poloprázdno a vy se nemusíte tlačit masou lidí jako v Paříži. Jelikož tu čas utíká, jen bleskurychle se podíváme na náměstí a jdeme směrem k autu, abychom se stihli vrátit do Paříže pro klíče od ubytování. 

Před Paříží se opět tvoří kolona, které využívají migranti a žebrají u čekajících aut. Aby jejich šance na získání nějakých eur nebo jídla byla vyšší, postaví tam i šestileté děti. Lokalita, kterou projíždíme patří k jejich útočišti, kdy pod mosty jsou stany se špinavými matracemi, košíky z obchodů, nebo třeba poházenými kusy oděvů. Nebudu vám lhát, nevoní to tam a v noci bych tudy sama rozhodně nešla. Když si Kuba vyzvedne klíče od ubytování, jedeme ještě nakoupit do Lidlu, protože po tom, co se ubytujeme máme v plánu večerní posezení na dece s výhledem na Eiffelovou věž. Vybíráme různé uzeniny, sýry, jahody, pečivo, nebo i pití. K ubytování přijíždíme kolem osmé hodiny večer. Plán je takový, že Kuba donese na ubytování kufry, my počkáme v autě a jedeme zpátky do centra. Kuba tedy bere dva kufry a jde směrem k bytovému komplexu v Saint Denis, kde budeme dnes v noci spát. Asi po deseti minutách se s kufry vrací do auta. Nechápu, co se děje. Má špatnou adresu? Nepasují mu klíče do zámku? Když Kuba nasedá do auta, vysvětluje nám, že do domu se dostal bez problému, ale byt je zabarikádovaný, jakoby za ním byl atomový kryt. Píše majitelce, že se nemůže dostat dovnitř a co s tím budeme dělat. Majitelka píše, že nechápe, co se děje. Kuba se tam proto znovu vrací, aby mohl situaci vyfotit a lépe vysvětlit, protože majitelka netuší, která bije. Bere si sebou i Štěpánku a já s Klárkou zůstávám v autě. 

Po chvilce se z boku našeho auta vynoří mladý černoch, který i díky stmívání není moc vidět. Začne něco křičet francouzsky, já v tu chvíli mám stažené půlky, nenápadně dávám mobil bokem, aby mi ho nechtěl ukrást a modlím se, aby odešel. Klárka mě pak upozorňuje, že nekřičí na nás, ale po dalším černochovi, který je na parkovišti, kde stojíme s naším autem o pár aut dál. Na chvíli se mi uleví a modlím se, aby po sobě nekřičeli to, že je tu český auto a bylo by fajn ho prozkoumat zevnitř. Naštěstí se tento černý scénář nenaplňuje a černoch odchází pryč. Když už je klid, vrací se do auta Kuba se Štěpou, že do bytu se prostě nedostaneme. Píše opět majitelce, že to nejde a od té chvíle, co mu napíše, že to bude zítra řešit na policii se z ní stává mrtvý brouk. Ani nemá snahu nám nabídnout alternativní ubytování, abychom její vinou měli kde složit hlavy. Kuba tedy musí hned jednat a hledá náhradní ubytování. V Paříži jsou hotely neskutečně předražené, a tak nachází hotel v Beauvais. Ano, to město z kterého jsme rychle přijeli kvůli klíčům, které nám v závěru byly k ničemu. Ubytovat se musíme do půl dvanácté a protože bylo už dvacetjedna hodin, tak rušíme posezení pod Eiffelovkou. Kuba ještě něco málo natankuje a vracíme se zpátky. 

Welcomotel v Beauvais pro nás čtyři stál 2500,- Kč. Měli jsme tu objednané dva dvoulůžkové pokoje, takže v jednom jsem byla já s Klárkou a v druhém Kuba se Štěpou. Pokoje nabízeli soukromé sociální zařízení, manželskou postel, WiFi, ale taky televizi a vlastní topení. Výhodou tohoto ubytování bylo i soukromé parkoviště, které bylo hlídané kamerami, takže nám odpadl strach, aby někdo něco z našeho auta nevzal. Kuba i ráno říkal, že na auto viděl z hotelového pokoje, tak byl klidnější.
















Ráno po odjezdu z hotelu se vydáváme k hranicím s Německem. Máme naplánovanou ještě zastávku v městě Reims a pokud čas dovolí, tak i Štrasburk. Jako první jdeme nakoupit nějaké francouzské dobroty do místního Auchanu, abychom si je mohli dovézt domů. V košíku máme croissanty, marmelády, francouzské buchtičky plněné čokoládou, víno, ale také zde nacházím sušenky Pick up. Ty chutnají úplně stejně, jako sušenka Sandwich od Orionu, která byla moje oblíbená v dětství, ale před několika lety zmizela z českého trhu. Po nákupu je potřeba natankovat na pumpě, která patří pod obchod Auchan. Nikdo fyzicky v budce, kde by se mělo za pohonné hmoty platit není. Nachází se ale u stojanů platební terminál, kam vložíte kartu, nastavíte si limit platby a tankujete. Po nějaké chvilce Kuba zjišťuje, že asi nenatankoval, peníze v blokaci nejsou a neví, co teď. Bojí se odjet od pumpy bez placení, protože nikdo z nás si nebyl jistý, zda plyn do našeho auta skutečně šel, nebo ne. Jde se raději zeptat do Auchanu na informace, kde mu díky překladači prodavačka sděluje, že v neděli LPG u nich na pumpě nefunguje a může v klidu odjet, že žádné peníze nedluží. Je fajn, že můžeme jet, ale kde natankujeme tedy to LPG? No nic, vyrážíme do města Reims. 

Po cestě jedeme k několika čerpacím stanicím, kde to funguje stejně jako u Auchanu. Přijedete ke stojanu, vložíte kartu do terminálu, ona si zablokuje maximální částku 150 nebo 200€ a vy následně tankujete. Pokud natankujete jen za 30€, v následujících pracovních dnech se vám neprotankovaná částka vrací na účet. Kuba se snaží na jedné čerpací stanici natankovat, vloží kartu, vybere stojan, zadá PIN a náš účet je o 5000 Kč chudší. Vezme pistoli, nacvakne jí na redukci, zmáčkne tankovací tlačítko na stojanu a ono nic. Na předchozím tankování byly jen přibližně tři litry, takže to vypadá, že na pumpě došlo LPG. Takže my nemáme ani plyn, ani 5000 Kč. A vzhledem k tomu, že je neděle, peníze uvidíme nejdříve v úterý a to už bychom měli být doma… Na cestu máme určitou finanční rezervu, ale nemůžeme si dovolit podobnou situaci ještě třeba dvakrát, protože by se taky mohlo stát, že nedojedeme domů. Začali jsme tedy po trase do Štrasburku objíždět pumpy a hledaly jsme nějakou otevřenou s obsluhou. Nikde ve Francii nefunguje český systém tankování, že nejdříve natankuj a pak plať. Zde je to obráceně, nejdříve zaplať a pak tankuj. Když neprotankuješ, vrátíme ti peníze. 

V Châlons en Champagne se nám podařilo najít menší pumpu Total, která měla LPG a kde byla obsluha, takže se jí dalo říct, že chceme natankovat za 40€ a nám místo 200€ zmizelo z účtu jen 40. Je vyhráno, minimálně na hranice Francie a Německa už dojedeme. Město Châlons en Champagne pro nás není neznámé. V roce 2018, kdy jsme se s Kubou chystali do Paříže nám vypověděl službu alternátor a zrovna v tomhle městečku, které je známé díky výrobě šampaňského jsme museli zůstat přes noc. Nahrnuli se mi vzpomínky na místa, které jsem si pamatovala a Kuba holkám ukázal i pár zajímavých míst, ke kterým máme spojené jisté zážitky. V Châlons en Champagne jsme až na tankování bohužel nestavěli. Nebyl čas, který jsme ztratili předchozím neúspěšným hledáním pumpy s obsluhou. Třeba se ještě časem do Francie vrátíme a město si konečně pořádně prohlédneme. Během cesty dostáváme další dobrou zprávu od AirBnb, kde objednáváme ubytování, že platbu za neuskutečněné ubytování z předešlé noci nám pošlou v plné výši. Majitelka nekomunikovala jak s námi, tak ani s nimi a tak jí peníze za ubytování nepošlou. Trochu nám to na prd ale je, protože i tyto peníze se nám vrátí až nejbližší pracovní dny a to už budeme doma v ČR, takže s nimi ještě na dovolené počítat nemůžeme. 

Ještě před Châlons en Champagne, jsme navštívili Reims, česky Remeš. Naše kroky vedli ke katedrále Notre Dame. Když jsme ve Francii, nemohli jsme přeci katedrálu Notre Dame vynechat. Jen my si nevybrali tu v Paříži, ale v Reimsu. Katedrála je nádherná a jako tomu bylo v katedrále svatého Petra v Beauvais, i tady je vstup dovnitř zadarmo. Katedrála uvnitř je nádherná a je možnost si zakoupit za 2€ svíčku. Tu zapálíte jako vzpomínku na lidi, kteří už tu nejsou s námi a položíte jí k dalším vzpomínkovým svíčkám ostatních věřících. Já svíčku v duchu věnovala svým nejbližším, kteří už jsou na pravdě Boží a za lidi, kteří zemřeli během ruské invaze na Ukrajině. Za Ukrajinu jsem se i následně u oltáře pomodlila, protože nesouhlasím s tím, co se tam od 24. února 2022 děje a doufám, že brzy tahle hrůza skončí. Když z katedrály Notre Dame v Reimsu vycházíme, jdeme přes centrum, kde holkám kupujeme ledovou tříšť zpátky k autu. Jelikož je hodně hodin, v autě se domlouváme na tom, že dneska Štrasburk nenavštívíme, budeme rádi, když do tmy dorazíme na ubytování. 

Po Remeši tedy následovalo úspěšné tankování v Châlons en Champagne a přímá cesta do města Soufflenheim, kde se nacházelo naše poslední ubytování. Tohle město je zajímavé výrobou keramiky. Domy tu dekorují keramické hrnky a při vjezdu do města vidíte pár keramických exponátů, abyste si uvědomili, kde se nacházíte. Poslední ubytování je v přízemním rodinném domě, kdy z boku domu je samostatný vchod do bytové jednotky 2+kk s klíči v kódové schránce. Ideální pro volný příjezd bez nutného domlouvání konkrétního času. Musím říct, že Soufflenheim je dobře orientované město tím, kde se nachází. Pokud nechcete jet do Paříže na jeden zátah a platit drahé ubytování v Německu, je Soufflenheim dobrá volba, byť není přímo na hlavním tahu dálnice A6-A4.








Poslední ráno ve Francii bylo krásně slunečné. Po snídani jsme se sbalili a vydali do Štrasburku, který byl od našeho ubytování nějakých čtyřicet minut. Když jsme přijeli, zaparkovali jsme auto kousek od centra a vydali se k další katedrále Notre Dame. Ta se od té včerejší lišila třeba tím, že neměla dva sloupy, ale jen jeden a byla tmavší. Ještě než jsme šli dovnitř katedrály, koupili jsme si v místním obchůdku se suvenýry magnetku a holky si vybraly ještě nějaké suvenýry s francouzskou tematikou. Když jsme nakoupili, šli jsme se podívat do katedrály. Povedlo se nám jít během bohoslužby, takže nás před vchodem kontrolovat pracovník bezpečnostní služby, zda dovnitř nebereme nějaké nebezpečné předměty. Jediná nebezpečná věc, co jsme sebou měli byl sarkastický jazyk mého manžela, nic víc. 

Bohoslužba holky zaujala a pozorovaly, co se během ní děje. Tady také za pár euro můžete zapálit svíčky. Když budete chtít, lze jít na rozhlednu, která se nachází na vršku katedrály. Já se zdravotně necítila dobře, tak jsme se kolektivně rozhodli, že vyhlídku na Štrasburk absolvujeme příště. Naopak o co jsme holky neochudily, byl turistický vláček, který jezdil po centru Štrasburku. 

Když ho holky viděly, bylo jasné, že nás jedna jízda čeká. Měly to i jako cenu útěchy za to, že nevyšla plavba po Seině v Paříži. Pozor, co jsme koukali, tak každý vláček má jinou trasu cesty, takže koukejte, která vás více láká. My si vybrali slavné kanály La Petit France. Cena půlhodinové jízdy pro nás čtyři stála 650,- Kč. Během jízdy jsme viděli centrum Štrasburku, kanály La Petit France a dokonce i v jedné z uliček stál pán, který nabízel ochutnávku sýrů z jeho obchůdku. Co Kuba a Klárka říkali, sýr byl výborný. Musím pána pochválit za šikovně zvolenou propagaci, která dodala jízdě ve vláčku na šmrncu. Když jsme se vláčkem dostali zpátky ke katedrále, konečně jsme si jí pořádně nafotili, protože vláčky se na náměstí zjevily z ničeho nic a na rozhodnutí zda jet nebo ne, bylo jen pár minut, takže focení katedrály muselo počkat. 

Ve Štrasburku jsme měli ještě jedno místo, kam jsme chtěli zajet. Tím místem byla druhá část evropského parlamentu a evropský soud pro lidská práva, proto se nedivte, že po městě uvidíte několik policejních skupinek, jak město hlídají. Nikdy totiž nevíte, kdo důležitý v parlamentu právě je a jak potřebná ochrana okolí musí být. Ochránit před hladem jsme museli i naše žaludky, takže po tom, co jsme doplnili palivo, jsme vyrazili k McDonaldu, kde jsme si koupili oběd a vyrazili přes Německo směrem do Bechyně. Vzhledem k cenám paliva v Německu – cca 35Kč litr LPG a 63 Kč litr Naturalu 95 bylo jasné, že se budeme snažit jet bez tankování v Německu až na Rozvadov, kde je první pumpa s LPG. Cesta díky dálnicím docela utíkala, byť zrovna dálnice číslo 5 a 6 nepatří mezi ty s neomezenou rychlostí v celé délce a do Bechyně jsme přijeli před sedmou hodinou večer. Sice unavení, ale nabití zážitky.











Celý náš velikonoční roadtrip se nám moc líbil. Ujeli jsme přes 3300km, ušli přes 30km a kompletní náklady na cestu včetně útraty na místě činily přibližně 40000,- Kč. Nejvíce se nám líbilo v Nizozemsku a uchvátila nás i katedrála svatého Petra v Beauvais. Nejlepší ubytování bylo v Belgii a zklamání pro nás byla samotná Paříž. Ano, památky jsou tam krásné, ale okolí je špinavé a máte pořád strach, že vás někdo okrade. Oproti jiným městům ve Francii je Paříž předražená a pokud si myslíte, že všechny turistické cíle v klidu projdete za jeden den, tak je to omyl. Na mapách vše vypadá kousek, ale realita je taková, že z místa A do místa B může vést i 8km tam a zpátky. Ponaučení pro mě je takové, když mi Kuba říká, že prostě vše v jeden den neuvidím, má pravdu. Doporučuji si i předem zjistit něco o dané lokalitě, kde chcete mít ubytování, aby pro vás byla co nejbezpečnější. Trochu mě i zamrzelo to, že plac před Eiffelovou věží obsadili černoši prodávající různé cetky, které z půlky neměly co s daným místem společného.

Teď už jen naše klasická po dovolenková otázka. Kam pojedeme příště? Zatím to vypadá na víkendové Slovensko a v létě do Moldávie přes sever Rumunska. Uvidíme, jak vzhledem k aktuální situaci v té oblasti ale vše dopadne.

0 Komentáře