TRAVEL | KARLOVY VARY & DÁNSKO

V neděli 25. prosince čekaly holčičky vánoční prázdniny u jejich druhých rodičů, a tak jsme měli s Jakubem čas pro sebe. Ihned, co Klárka šla k tatínkovi mi Jakub v autě řekl, že se dojedeme domů sbalit a vyrazíme na výlet. Pod pojmem sbalit rozumějte dvě trička, spodní prádlo, tunu kapesníčků, nabíječky na telefon a vy víte co.
Po nasednutí do auta jsem ještě neměla ani ponětí, jaký výlet má v plánu. To, že jedeme někam směr západní Čechy mi začalo docházet až v momentě, co jsme projeli Plzní. Když se začaly častěji ukazovat na tabulích Karlovy Vary, blesklo mi hlavou, že jedeme nejspíše do nich. Jakub mě v tom utvrdil tím, že zaparkoval auto nedaleko kolonády.

Prvně jsme se společně prošli po kolonádě, podívali se na slavné léčivé prameny a pak mě Jakub vzal na lanovku, která vede až nahoru k hotelu Imperial. Tam se Jakub pousmál, že v tomto hotelu opravdu spát nebudeme. K hotelu Imperial patří i krásný park, který byl oblečen do vánočních dekorací a vypadal krásně. Lanovka nám jela za chvíli zpátky dolů, takže jsme se k ní vydali zpět. Po pár minutách mě Jakub vzal k Grandhotelu Pupp, který jsem si zamilovala ve filmu Poslední prázdniny. A ne, ani tam jsme neměli nocleh. Ten nám Jakub zařídil během procházky, takže jsme se vydali k němu, jelikož nás už čekali hostitelé. Mysleli jsme si, že se předtím ještě navečeříme. Omyl ! Dvě restaurace, které si můj drahý pamatoval z dřívější návštěvy Karlových Varů, byly zrušené a místo nich tam byly jiné daleko dražší podniky. Nechtějte vidět jeho výraz, který prozrazoval mírné znepokojení. Měli jsme vymyšlenou alternativu v podobě jiné restaurace nedaleko centra, ovšem tam bylo plno. Ono chtít se najíst v Karlových Varech na první svátek vánoční bez rezervace je téměř nemožné. No nic, vyrazili jsme se ubytovat. Během vybalování věcí se Jakub podíval na internet, zda poblíž není nějaká restaurace. Už jsme byli i smířeni s bagetou z čerpací stanice, ovšem Jakubovi se povedlo najít nedaleký bowlingový bar, který vařil, nebyl obsazený a měl rozumné ceny. Takže tam zavolal, obsluha mu potvrdila, že mají otevřeno a jeli jsme. Jídlo bylo dobré, hlavně jsme byli rádi, že jíme. Po večeři jsme se přesunuli zpět na ubytování. Před spaním mi Jakub dal na výběr, zda se chci zítra projít po Karlových Varech a okolí, nebo jet o kousek dále. Vybrala jsem si druhou variantu a plná očekávání ze zítřejšího dne šla spát.



Ráno jsme se vzbudili okolo půl osmé. Ano my máme dovolenou bez dětí, ale vstáváme stejně, jako kdyby s námi byli. Chvilku jsme ještě poleželi a Jakub mezitím koukl na mapy, kde je nejbližší obchod, který nebude respektovat druhý svátek vánoční, abychom si nakoupili jídlo na cestu. Během hledání prodejny se Jakub potřeboval podívat na trasu, takže mě v posteli požádal, abych otočila kombajn a on měl soukromí. Když vše potřebné našel tak jsme si zabalili těch pár věcí, co jsme si vzali z domova a vyrazili nakoupit. Už v té prodejně mi mohlo trknout, že to bude dálka, když koupil zásoby pití a dovolil mi si vzít na cestu dvoje balení hořických trubiček ( teď vám bude tvrdit, že těch balíčků bylo více a má pravdu ). Po nasednutí do auta si Jakub vzal ven navigaci, aby zadal trasu. Pochopitelně šel ven proto, abych mu na to nekoukala a neochudila se o to sladké překvapení co chystal. 
Cestou z Karlových Varů jsme se zastavili podívat na Boží Dar, kde se zároveň natankovalo. Foukal vítr jako blázen, ale bylo tam hezky. Za pár minut jsme přejeli německé hranice a na navigaci se objevilo 150 km do ''cíle''. V tu chvíli jsem si říkala, kam daleko jedeme, kdybych já v ten moment věděla, že těch kilometrů bude daleko více a že onen cíl není cílem. Těch 150 km bylo krásně, svítilo sluníčko a jelo se perfektně. Jeli jsme okolo německých měst Chemnitz, Leipzig a Halle. Najednou se navigace rozhodla, že jedeme dalších 150 km a čím blíže jsme se blížili ke městu Hannover, tím více se počasí kazilo. Když Jakub jel naposledy do Hannoveru pršelo tak moc, že neviděl na cestu, ano i teď pršelo, ale podle Jakubových slov to bylo v pohodě. V Hannoveru jsme dali toaletní a wifi pauzu. Koukla jsem, zda vše na Facebooku žije a dávala mamce hlášení, že žijeme, ale stále nevím kam jedeme. Na záchodu v MC Donaldovi mě napadlo se konečně podívat na mapy, co je asi po cestě zajímavého, že by tam Jakub zastavil a byl to náš cíl. Usoudila jsem, že je to nejspíše Hamburg. Jakub zavelel a jeli jsme. Navigace opravdu ukazovala na Hamburg. Po cestě nás opět provázelo sluníčko, tentokrát střídavě s kroupami. To už jsem v sobě měla jeden balíček hořických trubiček a rohlík s vysočinou. Cesta ač byla dlouhá celkem ubíhala. Chtěla jsem si pustit rádio, to mi ovšem bylo rázem vypnuto se slovy ''Žádný rádio nepouštěj, budeme si povídat.'' Není větším důkazem lásky to, že váš přítel chce místo poslouchání Pitbulla s vámi vést konverzaci? Projeli jsme Hamburgem a ani tam se auto nezastavilo. Kam to Pro Boha jedeme? Čím blíže jsme se blížili Flensburgu tím se sem tam prohnalo dánské auto a i na tabulích se ukázala zkratka DK. Cože? Že bychom jeli do Dánska? Taky, že jo. Na dánských hranicích nás kromě dvou dánských policistů přivítala i sněhová bouře. Ubytování pro nás Jakub zajistil v Sønder Stenderup. Jenže Stenderup je něco jako česká Lhota a tak nás navigace zavedla do úplně jiné části Dánska. Hledali jsme číslo popisné a nic. Tak se Jakub rozhodl to znova zadat do navigace a menší šok. Do cíle zbývá 100 km. Cože? Dobře, jeli jsme dále. Po hodině cesty jsme dorazili na místo a tam moje šoky pokračovali.



Můj milovaný nám zařídil ubytování v domě snů. Interiér vypadal jako bych si ho sama navrhla. Krásný skandinávský styl ( jak by Jakub řekl všude samá Ikea a Pepco ). Naše hostitelka se jmenovala Trine, ale jelikož měla noční směnu tak jsme se bohužel neviděli. Jen nám napsala vzkaz, abychom se u ní cítili jako doma. To si piš Trine ! Tady se budu cítit jako princezna. Protože nás cestování natolik unavilo nebyl čas se nějak zabydlovat, jen jsme se podívali na internet a šli spát. Za okny foukal silný skandinávský vítr a já stále nemohla uvěřit, že jsem v Dánsku. Na druhý den Jakub vymyslel výlet do Odense, která se nachází na ostrově Fyn. Pro dnešek dobrou noc.


Třetí dovolenkový den jsme se probudili v osm ráno. Jelikož jsme měli už plán, nebyl čas počkat na Trine a tak jsme jí nechali vzkaz a malou pozornost - naší Studentskou pečeť. V půl deváté jsme vyrazili přes Kolding směrem do Odense. Ta byla 80 km vzdálená. Cestou nás přivítalo Baltské moře, které jsme předchozí noc neviděli. Bylo nádherné a daleko čistější než to v Benátkách. Místní nám řekli, že by stačili jen tři minuty v něm a byly bychom po smrti kvůli nízké teplotě. Dorazili jsme do Odense, kde jsme se nasnídali. S Jakubem jsme propadli chuti pomerančovo - jablečné marmeládě, kterou si v Dánsku dopřávají k snídani. Po snídani jsme se ubytovali a vyrazili do přístavu Kerteminde. A tam to bylo naprosto parádní. Ten pohled na moře, ruku v ruce s mým milovaným okolo pobřeží, sluneční paprsky. Bylo to krásně romantické a jsem ráda, že mi tento pocit plný štěstí Jakub dopřál. Po procházce jsme se podívali do nedaleké přípravny ryb, kde měli na tácech položené lososy. Ty, které jsme s holkami jedli před pár dny na štědrovečerní večeři. Bylo zajímavé vidět jejich přípravu. O pár minut dál jsme se přesunuli do centra Odense. Tam jsme navštívili asi nejznámější dům, který tam je. Dům Hanse Christiana Andersena, známého spisovatele pohádek. Pak jsme se prošli i v nedalekém parku a na náměstí. Většina domů si zachovala vzhled, který měla před několika lety. Turisti z východu si prý myslí, že jsou to muzea, ale přitom se jedná o domy, kde normálně žijí rodiny. Den se pomalu chýlil k noci a mi se vrátili zpět na místo, kde jsme měli přespat. Tam nám naše hostitelka připravila výbornou večeři - hráškový krém, kuřecí maso se smetanovými bramborami a Panna cota. Nebudu lhát, že po těch cheeseburgrech ze strýčka Donalda nepřišla vhod a nepřišla jsem si jako v luxusní restauraci. V Dánsku je zvykem, že se po celém dnu sejde celá rodina, společně povečeří a řeknou si, co celý den dělali. Tento zvyk se mi líbí a rozhodla jsem se ho přenést i k nám domů. Po večeři jsme se podívali ještě do místní Ikei, z které jsme si domů přivezli dva stolky, záchodovou štětku ( Made in Czech republic ) a ručníky. Celý den jsme se natolik unavily, že jsme si šli i brzo lehnout. V posteli se Jakub podíval na trasu následujícího dne a pak nevím co, protože jsem usnula. 








Čtvrtý den jsme navázali na brzké vstávání a vzbudili se v půl osmé. V kuchyni byla už naše hostitelka a připravovala nám snídani a svačinu na cestu. Rozloučili jsme se a vyrazili do Jellingu, kde je muzeum a venkovní expozice Vikingů. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že muzeum je do konce roku 2016 uzavřené. Jakubovi se v ten moment vrátil výraz jako v Karlových Varech, kde byl znepokojený uzavřením oblíbených restaurací. Dobře, prošli jsme se jen venku a podívali na místní hřbitov, který se nachází hned vedle muzea. Po Jellingu nás čekal výlet do Ribe. Ještě než jsme tam dojeli to Jakub vzal přes Billund, kde se nachází dánský Legoland. Ten byl uzavřený a prý návštěva v něm je tak na tři dny, aby z toho člověk něco měl. Po hodině cesty jsme dorazili do Ribe a ta vypadala pohádkově. Jako by se tu zastavil čas. V Ribe jsme zavítali do místního kostela a vylezli na kostelní rozhlednu, abychom se podívali na okolí Ribe. Nahoru jsem vyšla udýchaná a červená. No co? Ale vyšla a ten pohled stál za to. Za chvíli jsme slezli dolů a prošli se po centru. Ráda na cestách něco kupuji rodičům, jako pozornost,  že na cestách na ně myslím. Tentokrát jsem jim koupila dánské sušenky, tak snad udělali radost. Po procházce jsme se vydali na Jakubovo překvapení. Na ostrov Rømø, který je obklopen Atlanským oceánem. Na samotný ostrov vede cesta 8 km dlouhá. Někde uprostřed Jakub zastavil a já se mohla kochat pohledem na oceán. Ledová královna opět roztála. Jakub vzal Rømø kolem dokola a už jsme se vydali k městu Tønder, které je kousek od hranic Dánska a Německa. Náš výlet v Dánsku byl u konce. 









Mysleli jsme si, že bychom někde cestou ještě přespali, ale Jakub se rozhodl, že pojedeme rovnou domů. Má můj obdiv, že to zvládl. Tolik hodin za volantem, že by mu v práci nestačilo kolečko ( řidiči autobusů pochopí ). Cesta do Česka, konkrétně do Petrovic u Ústí nad Labem trvala nějakých osm hodin. Řekla bych, že i utíkala rychleji, než když jsme jeli do Dánska. Na žádných hranicích žádné kontroly, zda nejsme teroristi, všude klid až do pražské Uhříněvsi. Tam jsme projížděli okolo půl třetí ráno, naproti nám policisté projeli a najednou Jakub viděl ve zpětném zrcátku, že se obrátili a jedou směrem zpět. Po pár sekundách si pánové zapnuli i majáčky, aby to bylo se vší parádou. Z auta vyšli nečekaně dva policisté, jeden vyfasoval roli komunikačního bose a druhý roli vyhledávače. ''Dobré ráno pane řidiči, silniční kontrola, předložte řidičský průkaz a doklady od vozidla.'' Vše probíhalo jako vždycky. Jakub si dýchl, tam pro jejich zklamání bylo nula nula nic. A pak řekl perličku, která mě probudila z polospánku ''Nějaké drogy používáte?''. No, řekněte mi, kdo z vás by mu tam v půl třetí ráno řekl ''Ano, pane policisto požil a beru to a to.'' Pochopitelně jediné co Jakub bere jako drogu je černý čaj a Coca Cola nic víc. Takže nám policista č. 2 vrátil doklady, navzájem jsme si popřáli šťastnou cestu a jeli jsme. Ujeli jsme x set kilometrů, ale kontrolu si užijeme 100 km od domova. Klasika. Po hodině jsme dorazili domů a šli si lehnout.Oba plní krásných zážitků a únavy.

  A jak vy jste si užili konec roku 2016 ? 



0 Komentáře