TRAVEL | MAROKO ♥

Vítám vás u článku z Maroka, kam jsme se podívali během jarních prázdnin. Pokud chcete doporučuji si přečíst první část článku o Itálii, aby vám docházela časová osa našeho výletu, pak se vraťte na tento článek a na závěr to dokončete zase v Itálii.

V neděli 26. února 2023 mě probouzejí polibky a něžné pohlazení. Otevřu oči a vidím manžela, jak je už připravený opustit penzion, kde jsme byli ubytovaní. Po probuzení vstanu z vyhřáté postele a automaticky, aniž bych koukala na čas, jdu do koupelny, abych se začala připravovat. Když odejdu z koupelny, vidím už Štěpánku, jak je oblečená a Klárka vůbec nechápe, co se děje. Oblékám se a v tu chvíli slyším Štěpánku jak říká: ‚‚Jsou tři ráno.‘‘ Já ještě rozespalá si beru do ruky hodinky a opravdu vidím, že jsou tři ráno. Cože?! Proč tak brzy? Manžel pochopitelně nic neříká, jen sbalené tašky dává do našeho půjčeného auta a kontroluje, zda v pokoji nic nezůstalo. My se pomalu, ale jistě belháme k autu za doprovodu zívání a očekávání, co se bude dít.

Vracíme auto tam, kde jsme si ho půjčili – na letišti Leonarda Da Vinciho. Ještě ho důkladně zkontrolujeme, zda je v pořádku, aby nás během dne nepříjemně nepřekvapilo stržení několika set eur za poškození, o kterém jsme ani nevěděli. Naštěstí nikde žádný nový škrábanec a po vhození klíčů do schránky vstupujeme do letištní haly. Stále nechápu, co děláme znovu na letišti. Že někam letíme mi dojde ve chvíli, kdy absolvujeme bezpečností kontrolu, při které mi celkem pěkná Italka sahá na prsa a rukami sjíždí na lem kalhotek, protože jsem pípala na detektoru. Když zjistí, že žádnou zbraň nebo výbušninu nemám, jdeme čekat do haly na odlet. V hlavě mi proudí myšlenky, kam asi poletíme. Klárka mi po chvíli sdělí tajemství, které jí Kuba řekl – letíme prý do Mokeréše. To je kde?! Kuba ještě jednou šeptem Klárce sděluje správný název destinace. Klárka se opraví a říká: ‚‚Mami, letíme do Marrakéše.‘‘ Cože?! Jsem velmi překvapená a mám radost, že nás poprvé čeká návštěva jiného kontinentu a uvidím zrovna Maroko, které jsem si přála nějaký ten pátek vidět.

Když přilétáme do Marrakéše, čeká nás kontrola – Kuba podává pracovnici na letišti potvrzení o bezinfekčnosti, potom spolu podáváme policistům cestovní pasy, do kterých dostáváme vízum a Kuba ukazuje ještě ubytování, kde budeme dnes večer spát. Vše je v pořádku a než opustíme letiště, tak si kupujeme marockou SIM kartu s 20GB daty za 460,-Kč od operátora Inwi, abychom měli na dobu pobytu možnost se připojit k internetu. Vydáváme se společně na parkoviště před letištěm, kde nás čeká auto, protože bez něj bychom neměli volnost. Jen jsem vyšla z terminálu, překvapilo mě počasí. Už od dětství mám v hlavě zafixované, že v Africe je neustále horko a slunce. Omyl! Přiletěli jsme do 15°C a vydatného deště, že i odpadní kanály nestíhaly jímat dešťovou vodu a tvořily se obrovské kaluže. Po tom, co si přebíráme auto si jedeme dát pozdní oběd. Mc Donlads to jistí. Určitě chceme ochutnat místní kuchyni, ale máme opravdu hlad a chceme mít jistotu, že víme, co dostaneme a to hlavně rychle. Preventivně vyhledáváme také hypermarket Carrefour a nakupujeme balenou vodu a nějaké jídlo. Určitě doporučuji nepít vodu z místního vodovodu, ale kupovat si balenou vodu, kvůli případným střevním potížím. Ve větších městech je kvalita vody dobrá, ale chcete to riskovat? Sortiment v obchodě prakticky stejný jako u nás, avšak nejvíce nás nadchly jahody, které stály přibližně 15,-Kč za 250g. O rajčatech za 12,-Kč/kg asi ani nebudu mluvit. Vzhledem k tomu, kolik stojí jahody u nás, bylo jasné, že tady si jahod užijeme dosytosti. Holky v obchodě bavila i část s kořením a bylinkami v otevřených nádobách, kde si mohly přičichnout k levanduli nebo kari. Nakoupeno! Můžeme vyrazit dále. Kam?

Do Agádíru, který leží v západní části Maroka na pobřeží Atlantického oceánu. Svou atraktivitu u turistů získává hlavně tím, že jsou zde hezké písečné pláže. Kuba toto město vybral proto, že byl v rozumné vzdálenosti od Marrakéše a splňoval jeho vymyšlený itinerář. Zároveň i splnil přání holek vidět moře, takže netroškařil a vybral rovnou oceán. Na můj vkus byl Agádír přeplněný policisty, kteří byli snad na každém rohu. Částečně to souviselo i s přítomností královského paláce ve městě, on je vůbec velký počet policistů a check pointy na cestě specialitou Maroka. Dokud jste ale neudělali nějaký problém, tak vás policie nekontrolovala. Alespoň tedy nás ne. Celkově styl jízdy v Maroku odpovídal Africe a Asii – brzda, plyn. Jako podvečerní program jsem si vybrali prohlídku tržnice Souk El Had, která byla bránou do jiného světa. Neskutečné množství malých obchůdků s všemožnými produkty od šátků, korálků, kabelek, skleněných cetek, až po trh s ovocem, zeleninou nebo kořením. Kupujeme si tam další dávku jahod, k nim ještě rajčata a pro holky sladké bonbóny. Poměrně překvapivé je, že Maročani znají Českou republiku, dokonce jsem si kupovali i magnetku u prodejce, který měl příbuzné v Praze, takže uměl i trochu česky. A výslovně nám zdůraznil, že je má v Praze, ne v Brně. Asi i Maročané ví o Brně své. V tržnici Souk El Had čas utíká rychle a tak se pomalu vracíme k autu, abychom jeli zpátky na ubytování. Cestou slyšíme specifické „halekání“, což se vzápětí ukazuje jako svolávání muslimů muezzinem do mešity na modlitbu. Musím říct, že je to zvláštní pocit a v životě jsem nic takového neslyšela. Ještě než dojedeme na ubytování, zastavujeme kousek u pláže a jdeme se podívat na západ slunce nad Atlantickým oceánem. Ideální zakončení dnešního dne.

Druhý den si pro nás Kuba připravil překvapení, čekala nás jízda na velbloudech. Původně jsem si myslela, že zaplatil jen jízdu pro holky a my na ně budeme koukat. Ach ta naivita. Pán, který provozuje tuto atrakci, volá na takového marockého dědečka, který k nám vede velblouda. Zastaví ho přede mnou, dá mu pokyn, aby si sednul a na mě ukazuje, abych se posadila. Cože?! Já?! Vystrašeně se podívám na Kubu a ten s ledovým klidem říká, že jízdu zaplatil pro nás všechny. Tak dobře, jdu vystoupit ze své komfortní zóny a svůj barokní zadek vyhoupnu do sedla. Potom, co si na svého velblouda sedne Kuba a vzadu vidím posledního velblouda, jak na něj nasedají holky čekám, co se bude dít. Velbloud se zvedá a já mám smrt v očích, že mě tenhle fešák vyhodí ze sedla a já se tam rozplácnu jako velryba. Asi po pěti minutách se s velbloudem stáváme kamarády a já mu věřím, že rozhodně nemá v plánu mě dneska shodit z hrbu, a tak se i často pouštím kovových tyčí a užívám si procházku na okraji Agádíru. Naše karavana se dostává i k řece, kde v dálce vidíme plameňáky. Kuba objednal dopolední dvouhodinovou projížďku, takže sluneční paprsky začínají pomalu hřát. Jo, tohle se mi fakt líbí a děkuji Kubovi za to, že pro nás tohle vymyslel. Po tom, co se vracíme, nám marocký dědeček oznamuje, že po cestě skupinka turistů na koních, kterou jsme míjeli po cestě zpátky, našla telefon a zda nám nechybí. Já svůj a Klárky mám v kabelce, Kuba ten svůj v kapse a Štěpa? Ta hrabe ve vaku, který na sobě má jejich velbloud a nemůže ho najít. Štěstí jí ten den fakt pomohlo a mobil se jí vrátil. Nepoškozený! Bylo nám ale řečeno, že kdyby ten telefon našel někdo místní a ne oni, tak by se s ním mohla rozloučit, protože by si ho nechali. Loučíme se s marockým dědečkem a vyrážíme do centra si sehnat něco k obědu.

Oběd si chceme dát na terase obchodního centra Sahara Mall s výhledem na celý Agádír, ale po chvilce nám číšník říká, že vaří až tak ve 13 hodin, což bylo za hodinu. Oni vůbec Maročani mají posunuté aktivity oproti Evropě. Takže v 11 nebo 12 hodin může být problém se najíst. Škoda, musíme najít něco jiného. Kuba na chodbě centra odchytává hlídače mladšího ročníku a ptá se ho, kde bychom se mohli najíst, protože na střeše se ještě nevaří. Prý ho to nepřekvapuje a ukazuje nám jak se dostaneme k přilehlé ulici, kde nacházíme restauraci Hot Tchika. S Kubou si objednáváme místní specialitu a holky si vybírají palačinky. Jídlo bylo výborné a obsluha velmi milá. Jediné, co mi tam vadilo byla přítomnost toulavých koček, které strkaly čumák do jídla a skákaly po lavicích. Nejsem fajnovka, ale u jídla dbám na to, aby mělo nějakou hygienu a tohle jediné mi zkazilo celkový dojem z restaurace, protože obsluha kočky vůbec neřešila. Být v Asii, asi takhle vyhazujeme od stolu opice.

Po obědě nás čeká cesta pohořím Atlas, které si dodneška pamatuji z hodin zeměpisu, kdy jsme toto pohoří zapisovali do slepé mapy. Nikdy by mě nenapadlo, že toto pohoří uvidím na vlastní oči a dokonce ho sami projedeme autem. Cestu úzkými silnicemi lemuje pár vesniček s minimem obyvatel, kteří tu žijí velmi skromně, ale vlastně šťastně. Několik chlapců si tu kope na žulovém hřišti fotbal a babičky si dávají u svých skromných příbytků mátový čaj. Úplně jiný svět, kde neexistuje hon za tím, co vše musejí za den stihnout. Stoupáme výš a výš průsmykem Tizi N’Test ve Vysokém Atlasu, když auto zastaví před hotelem La Belle Vue ve výšce 2 100 m.n.m.. Prý je odsud nádherný výhled do údolí, bohužel nic z toho kvůli nízké oblačnosti, která kolem nás vypadá jako mlha nevidíme. Nevadí, máme tu dnes spát a třeba se ráno poštěstí a uvidíme, co nám teď bylo ukryté za oblaky. Když vcházíme do hotelu, vítá nás nejen majitel, ale i zima, který tu je, ač v krbu lehce plápolá kus dřeva. V pokoji, kde máme spát je zima ještě větší, než dole v hlavní místnosti, tak zapínáme olejový radiátor, který tu je. Kuba slibuje, že brzy bude teplo a budeme se moci ohřát. Zatím si v restauraci dáváme silný mátový čaj, který by postavil na nohy i vozíčkáře. Na chvíli nás zahřál. Když se vracíme na pokoj, tak je tam stále zima a začínáme si všímat dalších nedostatků – chybí ručníky, prakticky v celém objektu toaletní papír a záchod nechce napouštět vodu. Když si holky chtějí nabít telefony, tak mají smůlu. Jediná zásuvka která tu je nám aktuálně slouží na zapojení radiátoru, který sice topí, ale v místnosti to není vůbec znát. V hlavě si už představuji, že tohle je náš rodinný Survivor, kdy budeme spát v 7°C a těším se, až nám bude konečně teplo. Odcházím se kouknout ven, jestli už oblačnost nepolevila. Bohužel se tak nestalo. Co se ale stalo bylo, že po návratu do pokoje vidím Kubu jak horlivě balí naše zavazadla a vrací je do auta se slovy: ‚‚Tady spát nebudeme. Hlavně, že jsem frajerovi ráno psal, zda tam bude teplo, že tam jedeme s dětmi a nechci, aby byly nemocné. Hodnocení to mělo špičkový, ale tohle jsem za ty prachy, který to stálo nečekal ( pozn. šlo o nejdražší ubytování v Maroku, které jsme měli za 1600,-Kč na noc)‘‘. Bleskem ukončujeme náš nejkratší pobyt za dobu našeho cestování a čeká nás v podvečerních hodinách cesta druhou půlkou pohořím Atlas. Chvíli po nás přijela i jedna marocká rodina s malým chlapečkem, kteří to také zabalili a odjížděli najednou s námi. Vidím na Kubovi, že z toho není úplně nadšený. Je 17:00 a před námi 130km po rozbitých úzkých cestách ve 2000 m.n.m daleko od civilizace a za nedlouho tma. Jen jsme přejeli kopec, kde byl hotel, oblačnost zmizela a objevilo se azurově modré nebe a krásné výhledy na hory a cestu, která nás čeká. Cesta vede průsmyky kolem hor s výškou kolem 3500m.n.m. Jednou z hor kolem nás je i Džabal Tubkal, který je se svými 4167m.n.m nejvyšší horou severní Afriky až po Etiopii. Naštěstí cesta i přes obtížný terén dopadla dobře. Bála jsem se, že bychom uvízli někde v horách bez signálu a živé duše. Cestou jsme potkali mimo vesničky jen pár poutníků. Tyto osoby se ani nedají jinak nazvat. Potkáte je v zatáčce, daleko od vesnic, kolem jen skály a oni v dlouhém většinou hnědém plášti s kapucou na hlavě a s taškou, batohem nebo něčím podobným u sebe. Docela strašidelné projíždět v podvečer kolem někoho takového. 

Po více jak dvou hodinách zastavujeme u náhradního ubytování, které Kuba zajistil během cesty z ubytování. Díky bohu za mobilní internet a zakoupenou sim kartu. Chtěl ubytování co nejblíže Marrakéši, ale ne přímo v něm a tohle bylo v rozumné vzdálenosti 25km od města. Když vcházíme do Auberge Kasbah Darla, přijdeme si jak v jiném světě. Jestli na mě v Maroku někde dýchla Afrika, bylo to zrovna v tomhle ubytování. Hostitelé byli velmi milí a ani v pozdních hodinách, kdy jsme přijeli, neměli problém nám připravit za úplatu teplou večeři, abychom nemuseli jet až do Marrakéše a složitě něco shánět. Během čekání na večeři se ubytujeme a zapínáme klimatizaci, abychom si pokoj co nejvíce zahřáli. Jako rozhodně tohle bylo nebe a dudy. Asi po hodině čekání nám hostitelka Fatiha připravila tradiční marockou polévku Harira a v marockém hrnci Tajine přináší kuřecí stehno s olivami a cibulkou, která ještě syčí. Nevím, zda to bylo hladovým žaludkem, ale to jídlo bylo dokonalé! Po vydatné večeři s další dávkou mátového čaje jdeme po tomto vyčerpávajícím dni spát.

Poslední den v Maroku je před námi. Ještě než opouštíme ubytování, čeká nás snídaně. Na stole byla položená další várka mátového čaje a palačinky s jahodovou marmeládou, míchaná vajíčka s bagetou i další tradiční marocká polévka, která chutnala jako řídká teplá krupicová kaše se zvláštní chutí. Neumím říct, zda byla na sladko nebo spíše na slano. No takhle vydatnou snídani jsem dlouho neměla. Čas kvapí a nás čeká cesta do Marrakéše, kde strávíme poslední den v Maroku.

Autem vjíždíme téměř do Mediny, což je trochu chyba. Je to džungle plná lidí, stánků, motorek, kol a chaosu. Na navigaci se díváme, kde zaparkujeme, abychom se mohli jít ubytovat, protože Kuba vybral hotel přímo v Medině, kde nelze zaparkovat. Že tu trošku bloudíme si všimne skupinka mladých Maročanů, kteří aktivně nabízejí pomoc s hledáním parkování a našeho ubytování. Kuba jim na telefonu ukazuje adresu, mladíci si mezi s sebou něco horlivě říkají a pak nás berou různými uličkami směrem k podchodu, který vede k ubytování. Najednou jsou s námi asi čtyři mladíci a slepá ulička. No, v tu chvíli jsem si myslela, že Kubu okradou a zmlátí, mě skupinově znásilní a holky prodají do otroctví. Naštěstí po zaklepání na dveře našeho ubytování je jasné, že nebudete na Seznamu číst, jak skupinku Čechů v Marrakéši přepadli a zabili. Jediné, co žádali je odměna za jejich čas, že nás dovedli tam, kam bychom stejně díky navigaci došli sami, na to si dávejte pozor. Obzvláště v Africe NIC NENÍ ZADARMO! Raději jim dáváme pár stovek, kdy se jim to stejně zdá málo. Co by nechtěli za cca 10 minut jejich času? Není náš problém, že se k jednomu jich nabalili další tři. Náš vnitřní šetřivý Alan Harper pláče, ale je lepší jim něco dát než riskovat konflikt. Od hostitele zjišťujeme, že tohle je tady normální, kdy si takhle vydělávají a vy musíte být tvrdí a říct, že nic nechcete a nereagovat na ně a ignorovat je. Po tom, co si přineseme zbylé věci na ubytování, se jdeme projít Medinou a sehnat si něco k snědku.

Jestli tržnice Souk El Had v Agádíru na mě působila jako chaos, tak centrum Mediny v Marrakéši byl ještě o level chaotičnosti výše. Neustále se musíte vyhýbat motorkám, cyklistům, ale i lidem, kteří vám nutí to, co prodávají. Přesto má ale tohle místo něco do sebe a je to zážitek. Domů jsme si přivezli i vysmlouvané šátky od jednoho prodejce. Jsem ráda, že jsme si to smlouvání o ceně mohli také v této zemi vyzkoušet. Smlouvá se zásadně ve chvíli, kdy máte o věc opravdový zájem. Jakmile to prodejce vidí, opravdu se snaží kromě výdělku i nějak vyjít vstříc cenou a je více než vhodné s ním obchod nějakým způsobem dokončit. Během procházení po Medině, kdy na mě několik mužů mrklo přemýšlím, zda na sobě nemám nějaký flek. Že jde o něco jiného mi dochází u dalších a dalších mužů, kteří mrkají, pískají, posílají letmé pusinky, ukazují směrem do obchodů a nabízí sex a manželství. Záhy mi dochází, že i přes velice střízlivé oblečení tu se svojí červenou hřívou a barokními tvary asi vyčnívám. Mužům nebylo ani hloupé tohle dělat před mým manželem, který mě držel za ruku nebo se kolem mě motal a bylo tak nad slunce jasné, že jsem zadaná. Celkem mi to přišlo vůči těm ženám, které tam chodí zahalené neuctivé a nefér. Celkem pokrytecké, že své ženy takhle zahalují a pak nabízí intimnosti jiným ženám. Bohužel ač s tímto nesouhlasím, je to jejich víra, a já jsem se tak ubezpečila, že islám není nic pro mě. Kuba už mi začal vyhrožovat, že jestli za mnou bude chodit „vláček“ nápadníků, pořídí mi nikáb a bude klid. Nikáb je ten typický muslimský černý závoj při kterém jsou vidět pouze oči.

Po tom, co jsme se prodrali několika stánky, jsme se ocitli na náměstí Djemaa El Fna, kde to opravdu žilo. Bylo mnoho umělců v různých oborech – nucení turistů k focení s opicemi, krotitelé hadů, kreslíři henou a mnoho dalšího. Oběd jsme si řešili kousek od náměstí v restauraci Naim food, kde jsme ochutnali místní Tacos, na které jsme měli už dva dny chuť. Ceny odpovídali zhruba našim cenám, takže jídlo přibližně 120,-Kč. Po pozdním obědě jsme si řekli, že si na chvíli odpočineme v pokoji na našem ubytování a já pomalu začnu balit zavazadla na zítřejší let. K večeru jsme se ještě jednou prošli Medinou, ve tmě už má město zase jiný náboj. Někteří stánkaři už pomalu balí, jiným, zvláště těm s pouličním jídlem naopak začínají žně. Došli jsme až k mešitě Kutubíja, kde právě probíhala další modlitba. Jelikož nejsme věřící, tak do mešit nemůžeme, ale trošku jsme nakoukli zvenčí. Co jsem zjistila, v Maroku je pouze jediná mešita, kam se může nevěřící podívat a ta je bohužel v Casablance 250km od nás. Po večerní procházce jsme se vrátili na ubytování a šli spát. Ráno nás čekal let zpátky do Itálie na letiště Leonarda Da Vinci ve Fiumicinu u Říma.

Od ubytování jsme měli na parkoviště k autu asi 800m skrz úzké uličky Mediny. Jak jsem psala výše, bezpečnost i přes velmi hustou koncentraci lidí je dobrá. Takže auto ráno stálo tam, kde jsme ho nechali, nepoškrábané, nevykradené. Ubytování jsme opouštěli asi v 6:15. Bylo hrozně zvláštní vidět uličky v Medině, kde jsme včera procházeli a uhýbali se motorkám, cyklistům, turistům absolutně prázdné. Jen sem tam se v těchto temných uličkách procházeli věřící v dlouhých pláštích s kapucí na hlavě, kteří se vraceli z mešity z modlitby.

Celkově bylo Maroko světem, na který jsme koukali úplně jiným pohledem - odlišná kultura, zvyklosti, víra i lidé. Maroko je zemí, kterou stojí za to vidět. Při normální obezřetnosti je bezpečné, dokonce je jednou z nejbezpečnějších zemí v Africe, což má na svědomí i hojná policejní přítomnost ve městech. Také je poměrně levné – ubytování pro čtyři lidi do 1000 Kč za noc není problém, ceny základního jídla nižší než u nás. Jazykově si vystačíte s angličtinou, případně francouzštinou, jelikož Maroko bývalo francouzskou kolonií. Pokud máte možnost, leťte se sem podívat. Komu by nestačil trojúhelník Casablanka-Marrakeš-Agádír, může zkusit probádat i oblast Západní Sahary, což je sice území, které si myslí, že je nezávislé, ale Maroko ho stále považuje za svoje. Tam naleznete tu pravou Saharu. Maroko pro mě bude místem, které zní hlukem motorek a voní kari.