TRAVEL | RUMUNSKO ♥

V sobotu jsme se vrátili z našeho týdenního road tripu po Rumunsku. Jaké to bylo? To vám hned napíši, abyste se třeba pro Rumunsko také rozhodli a objevovali jeho kouzlo.

Do Rumunska jsme se z Česka vydali přes noc. Díky aktuálním protikoronavirovým opatřením vybral Kuba trasu Bechyně – České Velenice – Rakousko – Maďarsko a Rumunsko. Jediná hraniční kontrola proběhla na maďarsko-rumunských hranicích, z důvodů opouštění Schengenského prostoru, kdy maďarská policistka chtěla vidět občanské průkazy a rumunský policista se jen ptal, kam jedeme. Toť vše.

První den v Rumunsku jsme se vydali do solných jeskyní Salina Turda, které všem vyrazily dech. Solné jeskyně Salina Turda patří mezi nejkrásnější solné jeskyně na světě. Uvnitř jeskyně je vybudovaný zábavní park ( skluzavky, ruské kolo, ping pong, minigolf ), ale i půjčovna lodiček. Takže můžete plout na lodičkách ve 112m pod zemským povrchem. V jeskyni jsme byli něco přes hodinu a půl. Jakmile jsme vše prozkoumali, vydali jsme se zpět nahoru. Dcerky s chlapy šli cca 13 pater nahoru po schodech, já s mámou jela výtahem, na který jsme ve frontě čekaly něco okolo dvaceti minut. Když jsme vyšli ven, dali jsme si společně oběd v místní restauraci. Bylo horko, tak jsem zvolila salát s masem a vodu. Asi po půl hodině jsme se vydali směrem na Hunedoaru - hrad Corvin, který jsem měla jako jedno z must-have míst, která chci v Rumunsku vidět. Prošli jsme se po nádvoří, na kterém bylo několik stánků se suvenýry a jídlem, hlediště a také altán na kterém se za krátkou dobu našeho pobytu vystřídaly dvě svatby. Vůni od jednoho ze stánků jsme neodolali a dali si kotlíkový guláš. Kuchař říkal, že je to recept jeho babičky, který v rodině drží něco málo přes padesát let. Guláš byl výborný a k němu jsme dostali i domácí chléb. Takže až uvidíte u hradu Corvin pána, který míchá kotlíkový guláš, určitě si ho kupte! Nebudete litovat. Na hradě Corvin jsme se zdrželi asi hodinu, a jelikož se blížil večer, přemístili jsme se do města Sibiu, kde jsme měli rezervované ubytování. Po příjezdu do Sibiu jsme si donesli věci na pokoj, připojili se na wifi a rezervovali ubytování na další dny, protože jsme ubytování rezervovali vždy jen 1-2 dny před příjezdem do konkrétní destinace. Po rezervaci jsme se vydali do centra města. Sibiu je krásné město. Asi nejznámější památkou je Most lhářů, který je zde asi nejčastěji fotografovaným místem . Pak jsme si v restauraci dali večeři a šli na hotel spát, abychom nabrali sílu na další den. Cenově je Rumunsko v restauracích srovnatelné nebo mírně levnější než Česko.

Druhý den v Rumunsku jsme měli v plánu projet údajně nejkrásnější silnici světa, tedy podle pořadu Top Gear. Čekala nás Transfagarasan. Asi po 10km do kopce se z auta najednou začalo kouřit. Kuba hned zastavil na trávě v zatáčce, která se pro nás stala na chvíli příhodným odpočívadlem a šel zjistit, co se s autem děje. Najednou zastavilo auto plné mladých rumunských lidí, které jelo už dolů. Kluci se nabídli, že pomohou. Bylo jasné, že jsme bez vody, nebylo jasné proč. Naštěstí kluci vytáhli 10l kanystr s vodou a začali jí doplňovat. Při pohledu pod auto během dolévání vody byl vidět proud vody. To nevypadalo dobře. Sundali kolo a naštěstí to bylo jen tlakem uvolněná hadice s vodou vedoucí z chladiče do motoru. Kuba to s jejich pomocí opravil a my po půl hodině mohli jet dál. Jelikož nás čekala ještě dlouhá cesta k moři a zpět domů, nechtěli jsme pokoušet další vážnější závadu, takže jsme se rozhodli silnici Transfagarasan oželet, vrátit se zpět na hlavní tah a pokračovat směr Fagaraš a Brašov. Ve Fagaraši jsme se prošli okolo pevnosti, která je aktuálně v rekonstrukci s přispěním EU a dali si oběd v místní restauraci. Sice to byla mírná zajížďka z trasy, ale další zastávkou byl legendární hrad Bran, který je spjatý s Vladem Tepesem, zvaným Dracula. Vlad je v Rumunsku považován téměř za národního hrdinu a místní jsou na něj náležitě pyšní. Proč? Aby Rumunsko neobsadili Turci, musel si vytvořit pověst sadomasochistického psychopata, co si libuje v napichování lidí na kůl. Tím se snažil svou zem ochránit. Na hradě Bran Vlad pobýval, avšak jeho sídlem bylo Poenari, které leží na jižním konci silnice Transfagarasan. Na hradě Bran je vidět, že se stalo turistickou atrakcí, takže než se k hradu dostanete čeká vás procházka skrz trh plný krámků. Nabízejí magnetky, trička, hračky, hrnečky i korále, vše se většinou váže k Vladovi nebo rumunským tradicím. Překvapilo nás, že vstup na hrad je zpoplatněn už dole, tím pádem ani do zahrady, která ho obklopuje se bez zaplacení plného vstupného nedostanete. Po hradě Bran jsme se přesunuli do města Brašov, kde jsme měli zakoupené ubytování v centru města. Záměrně jsme ho zakoupili přímo v centru, v pěší zóně tak, abychom unavení nemuseli šlapat kilometry do centra. Bohužel téměř kilometr jsme ale museli dojít od auta do ubytování, jelikož v Brašově je velký problém zaparkovat poblíž centra. 24 hodinové parkování je ale levné – cca 140 Kč. Dotáhli jsme tašky na ubytování a šli se projít do centra. Dominantou Brašova je hora Tampa, která se tyčí nad městem a která po vzoru amerického Hollywoodu dává jasně najevo, kde se právě nacházíte. Uprostřed náměstí se trochu netradičně nachází kostel, který se tak stává pomyslným středem města. Podobnou budovu uprostřed náměstí, která tvoří střed města naleznete ve slovenském Bardejově, kde se ale jedná o budovu radnice. Protože jsme z města chtěli něco málo vidět, avšak krátké a již trochu unavené nožičky našich dcer nám dávaly najevo, že žádná velká turistika po městě nepřichází v úvahu, využili jsme zrovna se vracející turistický vláček, který má výchozí zastávku právě na náměstí u kostela. Ideální způsob poznání města. Cesta trvala okolo dvaceti minut. Holky z vláčku mávaly, zdravily a užívaly si to. Když vláček dojel zpátky na náměstí, dali jsme si zmrzlinu, vydali se zpátky na ubytování.

Třetí den dopoledne ještě v Brašově, jsme měli v plánu nechat se vyvézt lanovkou na horu Tampu nad Brašovem. Bohužel i přes informace od turistů v recenzích na internetu, že v létě lanovka jezdí každý den, včetně v ostatní dobu neprovozovaného pondělí, byla lanovka z důvodů údržby uzavřená. Nevadí, třeba příště. Po cestě od stanice lanovky jsme se ještě prošli nejužší uličkou v Rumunsku - Strada Sforii. Dle Wikipedie by měla být dokonce třetí nejužší v Evropě. Tím jsme putování po Brašově zakončili a dál pokračovali na jihovýchod směr Bukurešť. První polovina cesty z Brašova do Bukureště prochází přes Transylvánii, takže po cestě protínáte i několik měst, které jsou v zimě lyžařskými středisky. Jedním z nich je Sinaia, která má také lanovou dráhu na horu Furnica tyčící se nad ní a vysokou 2103m, kterou jsme chtěli opět lanovku navštívit. Hádejte jak to dopadlo. Bylo pondělí a tudíž servisní den. Takže druhý kopeček na lanovku se šel v jednom dni s odstupem asi jedné hodiny zbytečně. No a do toho začalo bouřit a pršet. Prakticky součástí Sinaii je soubor tří zámků vedle sebe – Foisor, Pelisor a Peles, který je jedním z nejhezčích v Evropě. Má více jak 100 komnat. Parkování je od zámků kousek, takže jste u zámků během pěti minut bez velkého výšlapu. Ze Sinaii jsme již pokračovali přímo do hlavního města Bukurešti. Během cesty nás zdržela kolona, které využily místní rumunské cikánky a prodávaly natrhané maliny a ostružiny lidem čekajícím v autě. V Bukurešti jsme předpokládali komplikaci s parkováním ve velkém městě, proto Kuba vybral penzion Zorba, který disponuje i vlastním parkovištěm za uzamčenou bránou, čímž jsme měli i klidnější spaní kvůli případným zlodějům nebo vandalům. Po příjezdu se nečekaně spustil liják jak blázen. Půjčili jsme si od hostitele deštníky a vyrazili ven. K dešti se ale přidal i silný vítr, takže to vypadalo, že z Bukurešti nic nebude. Rodiče s bráchou zůstali na ubytování, my se ale nenechali odradit a s deštníky v ruce jsme se nejdřív vydali obstarat nějaké jídlo. Kubu po tom, co viděl projíždět kolem nás auto Uber napadlo, že bychom si ho mohli taky objednat, abychom nemuseli složitě řešit v podvečer nákup lístků na tramvaj, což se řeší podobně jako v Londýně nákupem a dobíjením karty, abychom se dostali do centra rychleji a měli tak na něj více času. Aplikace stažená, řidič byl u nás do deseti minut a my jeli směr parlament. Palác lidu, který je dnes sídlem parlamentu v Bukurešti je druhou největší administrativní budovou světa, hned po Pentagonu. Rumuni neměli co jíst, ale jejich prezident (vlastně spíše diktátor) Nicolae Ceaușesco si honil ego na této budově. Pod parlamentem je několik únikových východů a tunelů, uvnitř najdete mramor, zlato nebo i závěsy, které se musely kvůli jejich hmotnosti tkát přímo na místě. Nicolae Ceaușesco byl po velkém povstání v roce 1989 chycen a následně popraven, ale díky jeho megalomanství má Bukurešť tenhle skvost jako největší dominantu města. Od parlamentu jsme pokračovali Bulvárem Unie do centra, kde jsme si koupili večeři a najedli se u fontán na Náměstí Unie. Pak jsme si koupili snídani na ráno a Uber nás dovezl zase zpět na ubytování.

Čtvrtý den jsme se konečně dočkali cíle naší cesty – přímořského města Constanta. Po dvou letech vidět moře bylo perfektní. Neskutečně to bodlo po psychické stránce. Moře vůbec poprvé viděl můj 18 letý brácha, takže měl z moře radost jak malé dítě. Po sérii fotografií ‚‚Hele, jsme u moře.‘‘ jsme potřebovali vyřešit kručení našich žaludků. Restaurace, kterou Kuba našel na internetu byla zavřená. Naštěstí rozhodně nebyla jediná, takže o kousek dál byla další, kde jsme si pochutnali. Já opět salát a Kuba si dal jedno z národních jídel mici, které by se dalo přirovnat k nám známému čevabčiči. V Constantě je kromě řady parků i delfinárium, které jsme chtěli s děvčaty navštívit. Při průjezdu kolem něj ale byla vidět taková fronta, že jsme raději pokračovali menší city tour z auta, která nám měla usnadnit následnou orientaci ve městě tak, aby člověk stále jen nejezdil podle navigace. Constanta se bohužel pomalu mění na klasickou dovolenkovou přímořskou destinaci. To se týká hlavně cen a dostupnosti ubytování. Čím blíže k vodě, tím dražší. Naš limit pro každou noc byl v 7 lidech maximálně 3000 Kč s tím, že čím hezčí ubytování za méně peněz, tím lépe. V Constantě se nám tedy povedlo vcelku slušně se ubytovat za 2500 Kč, avšak ne v docházkové vzdálenosti k pláži, což s autem ale problém není. Rodiče a bráchu jsme dle jejich přání dovezli na koupání v Constantě na hlavní parkoviště nedaleko kasína. My s dětmi chtěli odlehlejší místo, abychom měli větší klid. Kuba vybral pláž v městečku Mamaia. Moře bylo fajn, ale jak nejsme plážoví povaleči, tak nám stačila hodinka, navíc se kolem půl deváté večer místního času rychle začalo zchlazovat a foukat studený vítr.

Pro rodiče a bráchu bylo hlavním programem moře, takže pátý den v Rumunsku jsme je dovezli na jejich z předešlého dne již oblíbenou pláž v Constantě a my pokračovali zase směr Mamaia. Kubu napadlo jet na pláže ještě kus dál, ale tam byly soukromé nebo placené, což se nám při našem obvyklém hodinovém pobytu nechtělo platit, tak jsme se vrátili na tu naší – bezplatnou. Na pláži jsem vystoupila i ze své komfortní zóny – splnila jsem si touhu se opalovat nahoře bez. Smích jsem zadržovala když najednou nedaleko naší deky zastavilo pár Rumunů. Jeden dokonce svou ženu poslal koupat do moře a sledoval, zda Kuba sleduje, jestli se on kouká. No co, aspoň viděl věstonickou Venuši z Bechyně v deset dopoledne na pláži nahoře bez. Holky v tu chvíli chytaly vlny, tak to měly na salámu. Na pláži jsme se zase zdrželi hodinu a díky velkým vlnám, silnému větru a ostrému Slunci se rozhodli jít pryč. Větší program bohužel z časových důvodů již nepřicházel do úvahy, takže již jen rychlá procházka kolonádou v Constantě, obhlídka místního majáku a čekání na rodiče, až se vrátí z pláže, abychom se mohli pomalu navracet do vnitrozemí. Na spaní jsme si vybrali na mapě nenápadné město Pitiesti, které bylo krásné a stojí za to vidět. Rumunská města jsou plná zeleně a fontán, řekla bych daleko více než naše, která pomáhá místním lépe zvládat vysoké teploty, které tam jsou běžné. My posezení u fontány využili k večeři a kochání se kontrastem odkazu komunismu – na jedné straně zelený park s fontánami v centru města a hned vedle brutální a ošklivé šedivé betonové 12 patrové panelové domy. Občas přišel takový okamžik, kdy měl člověk pocit, že se vrací zpět 40 let v čase a dýchá na něj dobový pocit doby komunismu, což se u nás zažít nedá, protože snad až na Most většina našich měst uchránila a oddělila historickou památkovou zónu od betonových sídlišť.

Šestý den – čtvrtek byl posledním celým dnem v Rumunsku. Věnovali jsme ho proto městu Alba Iulia, které je zajímavé městským opevněním svého historického centra ve tvaru hvězdice. V Alba Iulia jsme měli ubytování v hotelu poblíž nádraží. Více než samotné město jsem strašně chtěla vidět jedno nedaleké místo v přírodě. Takže jakmile v podvečer poklesly teploty – mimochodem v 17 hodin místního času měl Kuba v autě na teploměru 47 stupňů. V takovém horku se opravdu nedá nic moc dělat. Za 2 hodiny ale bylo lépe, takže jsem se dočkala Rapa Rosie, přezdívané rumunský Grand Canyon. Po cestě nám dělaly doprovod volně se pasoucí ovce a se západem Slunce to mělo nádhernou atmosféru. Z vrcholu Rapa Rosie bylo vidět město Sebes jako na dlani. Ochlazení v podvečer nebylo jen tak, dočkali jsme se i krátkého deště a bouřky, která tomu jen prospěla.

Kvůli vedru předchozí den a tomu, že má jen 24 hodin jsme sedmý den ráno chtěli napravit to, že jsme ošidili město o prohlídku. V 8 ráno jsem si prošli ještě spící centrum města, které se obvykle probouzí až kolem 10. hodiny. Tentokrát ale znělo zpívajícími pravoslavnými věřícími, kteří měli mši v Korunovační katedrále v pevnostní části města. Více než procházka do pevnosti se stihnout ve městě nedalo. Čekal nás pěti hodinový přejezd do Budapešti. Prohlídky rumunských měst jsme tím ale ještě neukončili. Jako obědová zastávka nás čekala Timisoara - Temešvár, který v roce 1989 odstartoval povstání rumunského lidu. V našem případě ukončil naše putování po Rumunsku. Procházkou jsme se podívali po centru, dali si oběd a vlastně vůbec se nám nechtělo Rumunsko opouštět. Toto rychlé prolétnutí Rumunska nám jasně ukázalo, jak hodně je nám schopná tato země nabídnout. Nakonec prakticky v každém z měst nebo jeho okolí, kde jsme nocovali, bychom dokázali pobýt i několik dní. Opravdu je tam co vidět. Každý si přijde na své. Památky, příroda, dopravní systémy, chutné jídlo, zajímavosti i milí lidé. Aby ten přesun z Rumunska domů nebyl moc dlouhý, rozsekli jsme ho přesně v polovině cesty nocováním v Budapesti, hlavním městě Maďarska, které by jen samotné vydalo množstvím památek, lázní a atrakcí na týdenní pobyt. My mu ale více dát nemohli, navíc to nebylo poprvé a určitě ani naposledy, co jsme v Pešti byli.

Pokud do Rumunska míříte autem, musíte si ale zvyknout na rumunský styl řízení. Rumuni se s tím opravdu nepářou a platí tam pravidlo ‚‚Bacha, jedu.‘‘, nicméně procento řidičů bez pudu sebezáchovy bylo přibližně totožné jako u nás.

Celkem jsme na této cestě ujeli jsme přes 3867 kilometrů a tento výlet nás stál v 7 lidech přibližně 23 tisíc korun (bez jídla a útraty na atrakcích, pouze náklady na cestu a ubytování). Myslím si, že na to kolik jsme toho viděli a zažili, je to luxusní cena.

Ještě malý tip – pokud můžete, vyhýbejte se tankování jakéhokoliv paliva v Maďarsku. Je suverénně nejdražší. Například litr LPG stojí v Maďarsku 18-22Kč, benzín a nafta i přes 40 Kč. Rumunsko až na velmi malé pumpy má ceny LPG zhruba jako u nás, benzín a nafta cca o 5% levnější než u nás.

Dejte Rumunsku šanci, překvapí vás.