NEPŘÍTEL JMÉNEM ŠIKANA !

Krásný dobrý den, delší čas jsem se odhodlávala napsat tento článek, a teď je ta správná doba.

Na mých stránkách se z 60% dočtete o cestování, zbylých 40% jsou recenze na různé věci nebo mé myšlenky, které mě napadly. K napsání článku mě přivedla i aktuální situace v naší rodině. Klárka a Štěpánka od září navštěvují první třídu základní školy, a tak jsem si řekla, že je čas s tím jít ven. Dnešní článek je o tom, jak jsem si prošla šikanou.



Upřímně, dlouho jsem seděla u notebooku, koukala na blikající kurzor textového editoru a nevěděla jak začít. Proto jsem si řekla, že Vám to napíši, jako svou zpověď.

Narodila jsem se do vcelku průměrné české rodiny. Tátu odjakživa živí manuální práce, máma i během rodičovské dovolené také pracovala, ale přesto to musela naše rodina každý měsíc hospodařit s penězi velmi opatrně. Ze začátku jsme bydleli u Lužnice v domě rodičů mámy. Od dětství jsem byla vychovávána jako skromná a pokorná holčička. Ve školce jsem prý byla veselá a přátelská.

Léta ve školce ale rychle utekla, a já stála před další výzvou svého života – před první třídou. Kdybych tenkrát 1. září 2000 věděla, co vše mě za těch devět let čeká, asi by mi ten úsměv z tváře rychle zmizel. První stupeň základní školy byl v pohodě, jelikož jsme v sobě měli ještě takový ten zdravý strach, co nám ta škola přinese. Zlom nastal až v sedmé třídě. Kvůli úbytku spolužáků nás sloučili do jedné třídy. A tím začalo peklo. Byla jsem holka, která měla kila navíc, brýle a ještě ke všemu jsem ráčkovala - ideální terč.

Po těch letech asi nemá cenu je zde jmenovat. Zdůrazňuji, že jakákoliv podobnost je čistě náhodná a samozřejmě nepopisuje nikoho skutečného… Pro účely článku budu značit osoby písmeny A, B

Třídní princeznou byla slečna A, kterou kluci obletovali díky jejímu vzhledu a postavení. Narodila se do bohatší rodiny, takže si mohla mnohé dovolit a některé holky k ní vzhlížely jako k bohyni. Ráda dávala najevo, že ona je někdo. Do hledáčku jsem jí přišla já. Takže jsem slýchávala narážky, že jsem tlustá jako prase, že by bylo lepší, kdybych se zadusila bagetou a že brýle ze mě inteligenta nevytvoří, ba naopak, že vypadám jako ošklivka Betty. Kolektiv, aby šel s ní, se vždy zmohl jen na výbuch smíchu a poplácání na její luxusní rameno. Do školy jsem vůbec nechtěla chodit, uzavřela jsem se do sebe ve škole a doma se snažila být v pohodě, aby na mě rodiče nic nepoznali. Bylo to hodně těžké. Když jsem musela být na pár dní v nemocnici, bylo to pro mě vysvobození. Chvilkové. Po návratu do školy se vše stupňovalo, až jsem uvažovala, že odejdu pryč. Tohle se všechno odehrávalo v mojí hlavě. Nikdo to nevěděl, jen já. Bolelo to. Moje sebevědomí bylo jako vrak Titanicu. Na dně. Bohužel? Bohudík? Nás outsiderů byla jen hrstka a tak jsme se dali dohromady. Udělali jsme si svůj svět a v něm fungovali. Šikana se odchodem princezny A na lepší školu v osmé třídě zmírnila. Devátou třídu jsem si vyloženě v kolektivu užila.

Další dějství šikany jsem si užila na střední škole, kde si mě jako terč posměchu vybrala slečna B, která byla mým opakem – já silná, ona vyhublá. Naštěstí ona takový vliv neměla, okolo sebe měla jen pár dívek, které byly spíše kam vítr, tam plášť. 


Tímto článkem chci holkám, které si prochází šikanou ukázat, že i po takovém traumatu, které si s sebou navždy ponesete, lze žít krásný a úspěšný život. Občas se podívám na sociální sítě, jak tyto dvě dívky vedou svůj život a věřte mi, že jsem šťastná za ten svůj. Mám ho krásně barevný s lidmi, kteří mě milují a podporují. Věřte, že i outsider ze sedmé třídy může držet na společenské akci mikrofon a dočkat se potlesku. Že ten outsider může jít po ulici a být osloven někým neznámým, že sleduje na sociálních sítích/internetu a vlastně i ve skutečnosti Váš život a chtěl by být na Vašem místě. Nedávno mi řekla jedna náctiletá slečna z místní základní školy, že mě má jako svůj vzor hned po mámě, babičce a tetě. Ptala jsem se proč a ona odpověděla ‚‚Vždycky, když vidím Tebe a Tvou rodinu, jak usměvavý jste. Přeji si jednou být jako Ty. Veselá a šťastná.‘‘ A to já po tom ponížení ze školy opravdu teď jsem.

Chci na závěr poděkovat slečnám, které mi tuto životní výzvu přichystaly. I díky vám vím, že jsem dobrá žena a můžu být na sebe hrdá, že jsem se nesnížila na vaší úroveň. Děkuji.

0 Komentáře