MY NOOTEBOOK | KAŽDÝ DEN NENÍ SLUNEČNO

Dovolte mi, abych si dneska s vámi povídala. Tentokrát vás nebrala na krásné místa na této planetě, nedělala recenzi na různé kosmetické produkty nebo nepsala, jakou knihu si máte koupit. Dneska mám prostě chuť si s vámi povídat. Říct tak nějak vše, nebo aspoň kousek toho, co je uvnitř mě. Mám potřebu to udělat. Je to taková má malá zpověď, co se ve mě odehrává. Že každý den není stále jen slunečno.
Čím začít? Chybí mi. Každým dnem čím dál více, tak proč mi ostatní tvrdí, že časem rány a bolest odezní. Proč tyhle fráze používáme? Chceme jim snad sami věřit? Chybí mi její pohledy, její pohlazení, úsměv, hlas.. ten krásně klidný hlas, který působil vyrovnaně a člověk z něj cítil bezpečí i lásku. Chybí mi její rajská omáčka, míša řezy, škrábání po zádech před spaním, luštění křížovek nebo jen, když mi říkala Nikolinko Konvalinko. Bože, jak moc mi chybí. Kdybych měla možnost vrátit něco ze své minulosti, bylo by to tohle. Aspoň jeden den být zase se svou babičkou. Přenést jí do přítomnosti. Ukázat jí mou rodinu. Že jsem dokázala na svět přivést Klárku, aby jí obejmula a Klárinka z ní cítila bezpečí, lásku, něhu. Proč? 
Proč jsi babi ještě chvíli nepočkala? Mělo to tak být? Už devět let si každý den pokládám otázku ''Je to vážně pravda?'' Pamatuji si moment, kdy jsi tu už nebyla a před sebou zády ke mě šla nějaká paní, která Ti byla neskutečně podobná. Něco ve mě mi říkalo, běž k ní, třeba je to ona. Ale pak se nohy zastaví a říkám si, že je to nesmysl. Nejsi tu. Nejsi tu viditelná, ale vlastně tu stále jsi. Denně si s Tebou v myšlenkách povídám, slyším tam Tvůj hlas. Děkuji dědovi, že od malička rád natáčel a já mám možnost se na nás dvě dívat v době, kdy jsme byly šťastné. Achjo, jak ráda bych si od Tebe nechala teď v obchodě rozházet vlasy, i když jsem Tě vždycky od toho odrazovala. Teď bych ráda den co den tohle zažívala. 

Kdybys jen viděla, jak všem chybíš. Miluji Tě a vždycky budu !!! 


Někdy mám dny, kdy vám chci napsat hned deset článků za sebou. Kurzor bliká na novém příspěvku a v ten moment si říkám, že vlastně teď psát nic nechci. Že tu emoci chci nechat v sobě dozrát. 

Minule jsem chtěla napsat o své depresi ze smrti. Nevím proč, ale po návratu z Ještědu jsem propadala panice, že jednou umřu. Umocňoval to i fakt, že holky z ničeho nic se ptaly, kdy umřou. A já si začala představovat tu svojí smrt. Chvíli mě i napadlo si dojít za psychologem, ale stačila jedna věta od Pana Božského a já tak nějak zjistila, že tohle žádný lékař nespraví. To je bohužel něco, s čím chtě nechtě musíme počítat. Stačí si jen přát jediné, aby to přišlo co nejdéle.. ale o smrti se teď v tomhle slunném dni bavit nechci. Nechci do toho zase spadnout a těžce se zvedat.
Strašně mě mrzí hádky, ty snáším v životě asi nejhůře. Mrzí mě, když si s člověkem prostě čas od času nerozumíte. Nesnáším to ticho než se obě strany uklidní. Kdy si obě strany uvědomí své priority. Když jsme na základce dělali testy povah vyšel mi cholerik, s tím, že jsem ten typ, že rychle vybouchne a za minutu ho to mrzí. Ano, stále taková jsem. Papiňák, co upustí páru a pak už jen to ticho a klid. Proč existují hádky? Jsou to koření života? Na to asi nikdy nenajdu odpověď.

A na závěr. Dost jsem se vám teď otevřela. Napsala, co mě teď trápí. Že stále nejsem 24/7 usměvavá, ale že i já si musím lehnout do postele, zavřít ložnici a být chvíli sama se sebou. A víte na co jsou dokonalé děti? Že tu ložnici otevřou, sednou si k vám, zeptají se, co vám je a pak vám dají pusu. 
To je lék na všechny bolístky !!! Děkuji vám holky za to..


0 Komentáře