ABOUT ME | MOJE 22 LETÁ TIMELINE

Na starém blogu jsem zapomněla napsat, kdo vlastně jsem. Jakým životem jsem prošla a co se u mě od roku 1994 událo. Něco si pamatuji sama, něco od vyprávění mé rodiny. Pokud máte chvilku času a chuť se něco o té věčně ukecané Nikče dozvědět, dojděte si pro kávu nebo čaj, hořické trubičky a pohodlně se usaďte. Začínáme.


Mamka s taťkou mě očekávali v květnu roku 1994, ovšem já už byla zvědavá na to, jak ten svět vypadá, tak jsem se rozhodla narodit už v dubnu. Bylo sobotní dopoledne 2. dubna a běhali se tradiční Bechyňské schody, když to na mamku přišlo. Potrápila jsem jí do 20:45, kdy už jsem konečně vykoukla na sál v Táborské nemocnici. Vážila jsem okolo 3,5 kg a měřila 53 cm. Od mého narození do nástupu do školky jsme bydleli u babičky a dědy v bechyňské části Pod schody, která si už ze zvyku říká Zářečí. Bylo mi tam moc krásně.
Jenže pak naši chtěli soukromí, tak jsme se přestěhovali na Píseckou do 2+1. Tam to bylo taky fajn. K babičce a dědovi jsem vždycky chodila jen ''sloužit'' a do dneška si pamatuji, když si pro mě mamka s taťkou v neděli přišli, a babička mi dala plnou tašku dobrot. V tu dobu si taťka přál mít psa, takže se mu povedlo přivézt do Zářečí našeho Bobeše, který byl křížencem Husky a ještě něčím, co si za Boha teď nevzpomenu. Už v tu dobu se ve mě probouzelo sociální cítění, takže jsem ho čas od času pouštěla ven a pak se divila, že mi moje hrdinské činy táta oplácel výrazným pohledem, který říkal ''Nikolo, tohle nedělej!''. On asi vážně nebyl žádný med ho nahánět po celém Zářečí a dát do pohotovosti celou rodinu. Protože už od malička trpím nízkým vápníkem v těle, mám za sebou i pár zlomenin ruky. Jsem ráda, že si tuhle bolest nepamatuji, protože podle maminčiných slov to stálo za to. Po pár letech na Písecké jsme se přestěhovali na Obránců míru a tam se začali dít změny.

V lednu 2002 mamce během Esmeraldy zazvonil telefon, kde jí pan doktor oznámil, že je těhotná. Rodiče si druhé dítě moc přáli a já jsem byla šťastná, že budu mít sourozence. Už od začátku jsem si řekla, že to prostě bude bráška. Za měsíc ovšem nastali komplikace, které ale mamka ustála a tak jsem se v pondělí 16. září v 15:40  stala starší ségrou. Narodil se mi bráška Pavlík. A byl tak maličkatý. Prý se po narození nového dítěte spustí jakási žárlivost na sourozence, u mě nikoliv. Bavilo mě se o něj starat a teď, když je v pubertě, je o hlavu vyšší si říkám, jak moc ten čas letí. Beru ho nejen jako bráchu, kamaráda, ale i svým způsobem jako syna, kterého mám potřebu ochraňovat. Čas utíkal a v roce 2005 jsem díky babičce a tátovi uviděla poprvé moře. Jeli jsme na týden do Chorvatska a já se prvně vykoupala v Jaderském moři. Bylo tam nádherně. Jen mě mrzelo, že tam s námi nebyla i mamka. Ta zůstala v Česku a starala se o brášku. Během školní docházky jsem vystřídala několik kroužků - hasičský, skautský, aerobic.. A začala jsem zjišťovat, že mě strašně baví psát, takže začali éry mých pubertálních blogů, které bohužel našel můj současný přítel a měl na celý den o zábavu postaráno. Když v deváté třídě jsme dostali na starost školní časopis, byla jsem naprosto unesená, že do něj mohu psát. Na základce mě začala bavit i charitativní činnost, takže několik let jsem pomáhala hnutí Stonožka, díky které jsem se v prosinci 2008 účastnila charitativního koncertu Na vlastních nohou, který moderoval Vojtěch Kotek a zpívali na něm Josef Vágner, Ewa Farna a Zbyněk Drda. Během školní docházky jsem poznala spousty přátel ( i lásek ) jmenovitě například Monču, Péťu, Adélku, Dádu, Honzu, Lukyho, Davida, Dana, Petra nebo Lídu. Mrzí mě, že z nich zbyla jen hrstka, ale život něco přináší a něco bere. Základní docházku jsme ukončili nádhernou akademií, kterou jsme ''prý'' nasadili laťku vysoko a za to jsem ráda. A třešničkou na dortu byla i pochvala, kterou jsem si převzala z rukou starosty Bechyně.
Jako obor po základní škole jsem si vybrala kadeřnici, takže jsem v Září roku 2009 nastoupila na soukromou školu v Táboře, která se jmenuje HEUREKA s.r.o. a kdysi měla několik kadeřnických středisek po Táboře ( momentálně zůstali tři ). Školní rok se blížil k Listopadu 2009 a život si pro mě přichystal velkou zkoušku v podobě ztráty mé milované babičky. Snažím se s tím žít, ale ještě to 100% nepřebolelo. Ale ne, nebudu tu rozebírat tyhle věci. Pokračujeme dále.Na Heurece to bylo fajn. Ráda vzpomínám na Káťu, Verčy, Sabču, Danču, Lucky, Nikolku, Janču a Dášu. Ráda si i zavzpomínám na některé paní učitelky, jmenovitě paní Vackovou, Hruškovou, Bezemkovou a Eremiášovou. Kterým i děkuji za pomoc během návratu do školy po těhotenství.  Z Obránců jsme se vrátili zpátky do Zářečí, kde táta začal stavět náš rodinný dům. Začala jsem i brigádně pracovat jako servírka, chůva a uklízečka. V roce 2010 jsem se poprvé zamilovala. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ten DJ bude jednou otcem mé dcerky. Netrvalo málo a vybudovala jsem si k němu fixaci. Náš rychlo vztah neměl dlouhé trvání a tak jsem po pár týdnech díky němu poznala první ''vážný'' vztah s Honzou. S ním mi bylo moc krásně, ale ještě jsem to v hlavě neměla srovnané a nevážila si některých věcí, které pro mě dělal a tak jsme se po čase rozešli, ale abych byla upřímná, ještě pár let mě to mrzelo. Ten samý o něco ''vážnější'' vztah jsme zažila s Lubošem. Na něho také ráda vzpomínám a říkám si, že vážně asi ta chyba byla ve mě. Byla jsem mladá a hloupá. Jenže mě tyhle dva vztahy naučili jedné věci - toleranci. A také mi ukázali, že když člověk žárlí, tak mu vážně ten protějšek není lhostejný. Kluci přicházeli a odcházeli. Já se na chvíli vždycky strašně zamilovala, ale nikdy to nebylo takové jak by mělo být. Ve škole to šlo půl na půl, začala jsem občas kouřit, oblíbila si vodku a kouzlo horečky sobotní noci. Jak mě bavilo se chodit bavit na Kameňák nebo do Mka. Během školy jsem měnila snad všechny barvy na vlasech. V říjnu 2011 jsme měli absolventský ples v hotelu Palcát a v ten večer jsem se poprvé cítila jako princezna. Na ten večer do smrti nezapomenu. Pořád mě to ale táhlo k tomu bláznivému DJ. A ten mi taky změnil život naruby.
V Září 2012 jsem našla pozitivní těhotenský test. Mojí graviditu mi pan doktor potvrdil o den později. Už od začátku jsem věděla, že na ''to'' budu sama, ale pořád byla naděje, že utvoříme společnou rodinu. Těhotenství utíkalo celkem rychle a tak jsem po čtyřech dnech vyvolávání porodila akutním císařským řezem ve čtvrtek 9. května 2013 holčičku Klárku, která vážila 2,9 kg a měřila 49 cm. Takovou vlnu lásky, emocí, strachu, hrdosti jsem nikdy nezažila. I když bylo těžké koukat na ty spokojené rodiny, které se tam střídali, já za Klárinku byla moc šťastná a na sebe poprvé v životě pyšná. Po Klárčině narození jsme se pokoušela jí najít náhradního tatínka, který by s námi sdílel běžné radosti i strasti rodinného života. Ráda jsem trávila čas třeba s Petrem nebo Jardou. Jenže pořád to nebylo ono. Něco tomu chybělo. V Lednu 2014 jsem opět nastoupila do školy a konečně v Září 2014 se vyučila kadeřnicí. Byl to skvělý pocit vědět, že ta štreka je za mnou. Zároveň jsem se i s Klárkou v roce 2014 odstěhovala do vlastního bydlení, abych si vše vyzkoušela, jaké to je - bydlet sama. Ke konci roku 2014 se nám ozval Klárčin táta, že by se k nám chtěl vrátit. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla ráda. Naše ''láska'' nám ovšem vydržela do Května 2015, kdy jsme se definitivně rozešli a sami víme proč. Zároveň jsem se v Březnu 2015 rozhodla založit blog - Můj život v roli maminky. Čas se pomalu blíží do přítomnosti. V Dubnu 2016 jsme se přestěhovali naproti bývalému bytu a po čtvrt roce jsem potkala někoho, kdo mi změnil život. 

Můj a Klárčin život změnil Jakub, moje životní láska. Jsem strašně moc ráda, že právě s ním mohu vychovávat Klárku a jeho Štěpánku. Vážně bych neřekla, že on mě udělá tak šťastnou. Ať jsou to běžné dny nebo výlety, které podnikáme. On si mě tak krásně váží a dodává mi sebevědomí, že mým snem je jednou ho hladit po šedivých vlasech a prsty počítat vrásky na čele. S ním jsem moc šťastná a kdo ví, jak naše pohádka bude pokračovat ?! Ráda bych s ním měla další děti, svatbu a tak dále (Jakube, utíkej dokud je čas.)
To by bylo ve stručnosti asi vše zásadního z mého dosavadního života. Víc mě toho asi nenapadne.
Děkuji za přečtení 💗

0 Komentáře