TRAVEL | BELGIE ♥

Vítám vás u pokračování naší cesty po západní Evropě. 

Další zastávkou byla Belgie, které patřila také naše pozornost. 

Co vše jsme v Belgii za pár hodin zažili se dočtete právě teď.

Stejně jako v Nizozemí, také v Belgii nabízí bezplatné dálnice, které jsou co se týká kvality v pořádku. Naopak silnice mimo dálnice jsou v horším stavu, než na které jsme zvyklí u nás. Od vstupu do země si všímám rozdílů mezi Nizozemím a Belgií. Musím uznat Nizozemí bylo čistější. Ceny jsou v Belgii o něco nižší než v Nizozemí.

Protože jsme neměli nizozemskou redukci na tankování LPG, pouze „italskou“ a „belgickou“, netankovali jsme v Nizozemí a doufali, že vydržíme s palivem do Belgie. Vydrželi a po krátké zastávce na malé pumpě za hranicemi jedeme k 2. největšímu kontejnerovému přístavu v Evropě Antverpy. Belgie má stejně jako Německo i Nizozemí dálnice zdarma, má to ale jednu výjimku a tou je tunel Liefkenshoektunnel v Antverpách. Kuba to nevěděl a rázem jsme se stali chudší o 6€. Silnice kolem přístavu jsou díky každodennímu náporu těžkých kamionů zničené, tak se musíme občas vyhýbat dírám, abychom tu nezlomili disk. Kontejnerů je v přístavu opravdu mnoho. Podle nápisů na kontejnerech nejvíce převažují ty z Asie. Vidíme i několikakilometrovou frontu kamionů s řidiči, kteří čekají na nakládku a vykládku. Přístavem je dnes s více než 1000 sloty tak rozlehlý, že abychom se za něj dostali, musíme projet přes několik jeho částí, abychom ho celý objeli a dostali se za ně do města Doel. Nechápu, proč jedeme právě tam, protože jsem o něm nikdy neslyšela.

Že to nebude ledajaké město mi došlo ve chvíli, kdy Kuba řekl, že sem je vstup po předložení občanského průkazu. Nechápala jsem proč. Jako první mě napadlo, zda nejedeme do nějakého konopného ráje, když je tady potřeba mít dosažený určitý věk. Omyl. Kuba hned říká, že marihuanu tu nenajdu a důvod kontroly u vstupu je jiný. Nakonec pro vjezd žádný průkaz totožnosti potřeba nebyl, vjezd byl otevřený. Kolem vidím domy, které jsou oplocené jako věznice nebo objekt nějaké ambasády. Vidíme jen pár turistů, kteří si místo fotí, jinak je tu pusto a prázdno. V autě se od Kuby dozvídám, čím je tohle místo zajímavé. U města se nachází stejnojmenná atomová elektrárna s chladícími věžemi, které jsou nedaleko větrného mlýnu a řeky Šeldy. Ještě před pár lety bylo toto místo normálně obydlené. Nyní zde žije asi jen 20 lidí v několika domech. Zbylé domy jsou zabarikádované, aby se zamezilo rabování a nenastěhovali se tam bezdomovci. Neobydlené domy jsou pomalované, poničené a na některých se odráží i aktuální dění ve světě. Takže se nedivte, když tu uvidíte posprejované domy s obličejem Putina a přáním STOP WAR! Aby se zamezilo dalšímu vandalismu, často projíždí městem policejní hlídka, která to tu hlídá. A teď otázka. Proč se z normálního města, stalo během pár let město duchů? Díky velkému antverpskému přístavu hrozí, že město bude zdemolované, aby se přístav mohl rozšířit. Pomoc tomu má i fakt, že se od 70. let v tomto místě rozprodávají pozemky. Plán zbourání města Doel vzbudil vlnu nevole, která vyústila i v několik peticí. Když už vrásky na čele obyvatelům Doelu nedělá přístav, tak ho zastoupí právě atomová elektrárna, která taktéž byla jedním z důvodů, proč se většina obyvatel přestěhovala. Po výbuchu elektrárny Fukušima v Japonsku se nejen v Německu, ale i v Belgii začalo mluvit o uzavírání jaderných elektráren a jejich nahrazení jinými způsoby výroby energie, takže se lidé začali bát, že jadernou elektrárnu zavřou a oni tak budou bez práce. Jediné hezké místo, které tu je, je kostel s přilehlým hřbitovem. I kdyby nakonec z plánu rozšířit přístavní doky až sem sešlo, bude trvat roky, než se Doel vrátí zpátky k normálnímu životu, jestli vůbec někdy.

Půl hodiny na Doel bohatě stačilo, takže pokračujeme směrem k Bruselu, hlavnímu městu Belgie. V Bruselu se chystáme jako první navštívit Atomium, které znázorňuje základní model buňky krystalové mřížky železa. Stavba je 102 metrů vysoká a dominuje okolí. Atomium bylo postaveno inženýrem André Waterkynem ku příležitosti mezinárodní výstavy Expo 58 a po výstavě měla být zbourána. Zajímavostí je, že až do roku 2016 bylo autorským zákonem zakázáno šířit vyobrazení Atomia k propagaci. Proto byl nucen ve zmíněném roce belgický parlament schválit novelu zákona o svobodě panoramatu na území belgického království, kterým se na Atomium přestal vztahovat autorský zákon. Díky němu vám můžu v tomto článku Atomium ukázat na svých fotkách. Protože jsme do Bruselu přijeli po šesté hodině večer, byla vyhlídka nacházející se v Atomiu zavřená. Prošli jsme se alespoň pod ním a společně obdivovali jeho výšku. Když už máme koukání dost, jdeme k autu, které stálo ve vyhrazeném parkovacím pruhu na ulici před touto obrovskou stavbou a jedeme směrem do centra.

Aby holky nebolely moc nohy, navedl nás Kuba co nejblíže centru města. Malým zázrakem se nám daří zaparkovat u vlakového nádraží, jen pár ulic od náměstí. Parkování se v Bruselu večer neplatí, takže opět ušetřeno pár euro. Během chvíle se ocitáme před gotickou radnicí, kde oproti Doelu je opravdu rušno. Několik lidí si tu vychutnává pravé belgické pralinky, které si můžete zakoupit hned vedle ve slavné galerii Saint Hubert. My si belgické pralinky nekupujeme, vyčkáváme totiž na francouzské makronky. Něco typicky belgického na zub by se ale hodilo. Nacházíme „fast food“ řetězec Waffle Factory, kde se připravují typické belgické waffle. Kuba nám jich objednává tři, a se třemi druhy čokolád ( hořká, mléčná a bílá ) nahoře, za nějakých 420,- Kč. Nedaleko wafflovny je turisticky významné místo, socha čůrajícího chlapečka do fontány. Jmenuje se Manneken Pis a traduje se k ní několik legend. Například ta, že když dvouletého vévodu Godfrieda II. Brabantského jeho ozbrojené oddíly při bitvě s pány z Grimbergenu dali do košíku a pověsili na strom, aby ho ochránili, tak on na protivníky čůral a tím bitvu jeho oddíl vyhrál. V Bruselu je i verze čůrající holčičky Jaenneke Pis, ale k té jsme neměli čas dojít. U sochy, kde stojíme my, se tvoří fronty na fotku, my jí akutně nepotřebujeme a tak si místo toho dojídáme waffle. Tím naše krátké seznámení s městem končí. Napoprvé vždy nové místo jen takto „prolétneme“. Je to dáno jednak itinerářem cesty, který je vždy nabitý a také tím, že si chceme vždy nejprve dopředu zjistit, zda pro nás má vůbec cenu se zde někdy v budoucnu ještě zastavit. No a až tu budeme příště už víme, jak přibližně vypadá centrum, kde se dá dobře zaparkovat atd.

Ubytování Kuba koupil 20km na jih od Bruselu, takže lokace byla poklidná. Naprostému klidu bránily jen občasné zvuky létajících letadel z nedalekého bruselského letiště. Byt ve kterém jsme byli byl velký, hezky zařízený a dovedla bych si představit v něm žít. Pro nás bylo taky výhodou soukromé parkoviště ve dvoře přímo pod okny.

Ráno se probouzím s dobrou náladou, protože pokud vše dobře vyjde, večer uvidíme Paříž. Než do ní ale dojedeme, čeká nás ještě dopoledne v Belgii. Vyrážíme do Waterloo. To je od našeho ubytování pár kilometrů, takže se během chvíle ocitáme u umělého kopce s lví mohylou nahoře, který symbolizuje prohranou bitvu císaře Napoleona Bonaparte v roce 1815. Vstup na kopec je přes přilehlé muzeum a je součástí vstupného do muzea. Jelikož by z muzea, které je sice velmi pěkně zpracované, avšak celé v cizích jazycích prozatím holky nic neměly, řekli jsme si, že ho platit nebudeme. Kubu trochu zamrzelo, že přijdeme o výhled z kopce do okolí, kde padlo nebo bylo zraněno přes 50000 vojáků, a upřímně se taky těšil, jak budu funět při výšlapu těch 226 schodů. Měl smůlu. Před opuštěním Waterloo jsme se zastavili v místní nákupní zóně, kde měla být na radu zaměstnance muzea přítomna pobočka pošty, aby mohly holky poslat do školy pohledy i z Belgie.

Před opuštěním území Belgie nás přepadl hlad, a protože bylo na trase město Charleroi, zastavujeme tam. Podle fotek na internetu vypadalo hezky, ale realita byla úplně někde jinde. Možná tomu pomohla rozsáhlá rekonstrukce náměstí a přilehlých ulic v centru, ale město bylo takové špinavé, nijaké. Takže už teď víme, že za další návštěvu nestojí. Náladu jsme si zlepšili v nedaleké pizzerii Nona Rita, kterou Kuba během procházky našel na internetu. Recenze byly dle jeho slov velmi slušné, tak jsme se vydali směrem k ní. V restauraci to vypadalo moc hezky, a hned jsme jako správní burani dostali vynadáno, že jsme se sami usadili ke stolu a nepočkali jsme na usazení. No jo, my jsme zvyklí se neptat a zabrat první volný stůl bez rezervace. Číšník nás tedy usadil ke stolu, a vysvětlil, že se u nich nevedou papírové menu, ale najdeme ho přes QR kód online. Výhoda pro děti? Přístup k free wifi, nevýhoda pro návštěvníka? Kdo nemá mobil, nenají se. Klárka už od začátku cesty chtěla někde pizzu, i to byl důvod výběru této restaurace. Vybrali jsme si tedy pizzu s parmskou šunkou, rukolou, rajčaty, smetanou a parmezánem. Pizza byla do dvaceti minut hotová. Dokonce jsme jako pozornost podniku dostali olivy a jednu pizzu Margaret zdarma. Asi jsme vypadali fakt chudě a hladově. Co vám budu povídat, potěšilo nás to. Kuba chtěl číšníkovi dát spropitné, to ale on odmítnul a vzal si pouze 20€ za naši útratu. Asi jsme fakt vypadali jako pořádní chudáci, když ani to spropitné nechtěl. Charleroi bylo po dobrém obědě již natolik nezajímavé, že jsme ani nepátrali po magnetce a rovnou jsme sedali do auta směr Francie.